Svoboda a lidská práva

Podľa môjho názoru vynikajúca práca obnažujúca slabosť a nedôslednosť súčasného (novovekého) západného myslenia, ktoré kvôli svojmu ignorovaniu či dokonca popieraniu metafyziky, nie je schopné plne a do dôsledkov obhájiť svoju koncepciu ľudských práv. Navyše sa toto dielo vyznačuje stručnosťou (S. Sousedík ide bez zbytočných odbočiek priamo ku koreňu veci) a zrozumiteľnosťou aj pre laického čitateľa. „… Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. …“ „Jaká je v křesťanském náboženství v těchto zákonech základní myšlenka, svědčící ve prospěch lidských práv? Tato základní myšlenka plyne z výše uvedeného úryvku Písma a jeho tradičního výkladu: je-li každý člověk dík svému lidství určen k tomu, aby se vztahoval bezprostředně k Bohu, nesmí nikdy sloužit druhému člověku za pouhý nástroj k uspokojování jeho vlastních potřeb.“ „Někdy se zdá, že jediným kritériem pro rozpoznání lidského práva je v naší společnosti již jen skutečnost, že nějaký požadavek zvětšuje prostor mravně ničím neomezené lidské svobody hraničící v tomto případě až se svévolí. To je ovšem povážlivé a má to, bohužel, nepříznivé důsledky pro vážnost lidských práv. Idea lidských práv se totiž sice dosud ze setrvačnosti těší ve sdělovacích prostředcích, a tím i v širších kruzích veřejnosti, jisté popularitě a přízni, ale v odborných kruzích, jak se zdá, začíná být přijímána s rozpaky.“ „Tak jako šíření křesťanské víry však neprobíhá všude zároveň, nýbrž v různých končinách země různě, tak ani k cíli vývoje nespějí podle emancipačních příběhů všechny kulturní okruhy stejně rychle, některé oblasti stojí v popředí, jiné se opožďují. Tyto rozdíly nemění nic na skutečnosti, že cíl dějinného pohybu je jeden jediný a všem civilizacím společný. Odtud, mimochodem řečeno, pochází populární názor, že islámské národy žijí dosud ve „středověku“ a že je třeba vyčkat, až dosáhnou stadia „osvícenství“ (jako by všechny civilizace musely sledovat tutéž předem danou vývojovou cestu!).“

Vcelku čtivým a didaktickým způsobem uvádí autor zájemce do oblasti problematiky přirozeno-právní teorie. Kde po krátkém historickém a filsofickém diskurzu využívá argumentace Tomáše Akvinského, Thomase Hobbese, Johna Locka a v neposlední řadě i Immanuela Kanta. Všude však naráží na "problém" s konečnou závazností (a nutností) onoho přirozeného práva čistě racionální (filosofickou) argumentací a sám přiznává, že bez akceptace metafyziky (zde myšleno v duchu teistického Boha), nelze onen přirozený (mravní) zákon a z něj vycházející lidská práva o nic pevnějšího opřít.