Světlo pulsaru

„Jsem ještě vůbec sám sebou?“ „Jsem snad mrtvý?“ „Je tohle posmrtný život?“ „Tahle nicota?“ „Věčnost?“ „Pro jednoho masový vrah, pro druhého vizionář.“ Příběh v této knize je divný. Tak trochu mi to připadalo jako počítačová hra. A ty já moc nemusím. Hlavní hrdina vyfasuje novou práci a spolu s dcerou a nejlepším přítelem odlétají na jinou vesmírnou základnu. A pak to začíná být rozkouskované. Něco se stane, a aby se mohl někdo někam dostat musí plnit úkoly. Tak že se nám pak hlavní hrdina například dostane horko těžko do nějaké místnosti a pak spolu s ním pět šest stránek řešíte, jak se z ní zase dostat. Další věcí jsou divné děje a chování. Hlavní hrdina slíbí svojí dceři, že jí přinese Brumlu, což je její hračka, medvídek. Ale jen za sebou zavře dveře, okamžitě prohlásí, že „Brumla bude muset počkat.“ Citát: To, že má někdo koloniální zbraně, eště nemusí znamenat, že je Kolonista. („eště“ je tak opravdu napsané) Další věcí je, že třeba dceru zamkne do pokoje, aby jí ochránil, udělá to několikrát. Ale zrovna, když se děj rozjíždí se najednou Flora (to je ta dcera) objeví, protože někdo jí zapomněl zamknout v pokoji. Samozřejmě vidí to, co by vidět neměla, ups. A úplně nejhorší na tom všem je, že se tu strašně prolíná současnost, budoucnost a minulost. A to v takovém množství, že s tím má čtenář problém. Já ho tedy měl. Pan spisovatel nám to velmi pomalu dávkuje, vrací se zpět a pak zase hodně dopředu až se v tom, mám pocit, ztrácí i on sám. Navíc ten svět „budoucí“ je vypravěčským stylem spíše fantasy než sci-fi, ale to je jen můj osobní pohled. Třeba to tak není. Malá ochutnávka: Za tu dobu, co jsem tuhle práci dělal, jsem si skutečně užil svoje: evakuoval jsem několik orbitálních stanic, které se dostaly do problémů ať už díky poklesu oběžné dráhy či selhání hlavního reaktoru, bitevník, co ztroskotal v atmosféře hnědého trpaslíka u hvězdy Nu Ophiuchi, a před dvěma měsíci dokonce nákladní loď patřící pomatené sektě, jež uvízla v gravitačním poli černé díry. Jenže nic z toho mě nemohlo připravit na to, co se dělo tady . . . První dvě třetiny, krom tedy povedeného začátku, jsem se trápil. Dokonce jsem uvažoval, že to ani nedočtu. Do děje jsem se nemohl dostat a vlastně jsem skoro až do konce netušil, komu vlastně fandit. Nakonec musím napsat, že se povedl konec. Tak že začátek, konec – dobrý. To co je mezi je nejasné. Mám všech pět knih v sérii „Vesmírná asociace“. Dám se do čtení dalšího dobrodružství, „Záře supernovy“, protože jsem jednak zvědav, jak lidé z knihy první budou pokračovat, pokud tedy budou pokračovat a nebude tam úplně někdo jiný a taky proto, že má druhá kniha vyšší hodnocení. Což je jakýsi příslib. Pokud to bude pokračovat v podobném stylu, jako je „Světlo pulsaru“, tak od celé série upustím a vrhnu se na jiné světy. Citát: Jsem jejich stroj na zabíjení.

Tady půjdu trochu proti proudu, ale podle mě se sice jedná o vcelku příjemné čtení, ale zároveň o docela rutinní záležitost. Příběh je sice pěkně vystavěný, o tom žádná, ale takové postavy nemají čím zaujmout a sejdou z mysli rychleji, než řeknete emiksdvěstěpětka. Nenadchne a neurazí, takový příjemný průměr.