Svět podle Naly

Krásný příběh o tom, jak zvíře dokáže člověku otevřít oči, naučit ho zodpovědnosti a probrat ho ze sobeckosti. Tenhle druh knih čtu ráda. Není to jen cesta odněkud někam, ale i dovnitř sebe. A vždycky se mi s takovou knihou vrátí pocit, že dobří a laskaví lidé jsou stále mezi námi. Navíc skvěle vybraný název. U nás je to také podle koček :-)

Takže, milý cestovatel si to pos*al jednou jistou větou. Od počátku mi nebyl moc sympatickej těma historkama, jak s kámošem hulí trávu a zahrabává si ji, aby ji poté další dny vyhrabali a našli na užívačku na fesťáku, jak nic jinýho nedělali, mě prostě nebralo a sympatie mu to nepřidávalo. Ale nepochopila jsem něco jinýho. Už v době, kdy kočku neměl, fotil průběh cesty na instáč, tehdy "pro kámoše a rodinu". Po nálezu kočky vše zveřejnil a krása a lásečka fandů se hrnula. Zabil to ale hlodem, kdy spal u prázdné, rozbité budovy v hamace. Lidem se to nelíbilo. "Já jsem se už naučil je ignorovat. Kdybych měl číst a poslouchat názory všech na našem profilu, nikam bych se nedostal. Musel jsem poslouchat sebe." Tímhle "názorem" se mi totál znechutil. Co když mu to psali a radili lidé, kteří v té oblasti žili a věděli, že je nebezpečná a je tedy blbost a risk, chrápat venku?? Jeho teda nezajímá, co mu lidi píšou? Proč jim to teda zveřejňuje, pro koho? Pro prachy??... No jak říkám, tímto mě nas*al a už jsme dál nečetla. V podstatě tam ani nic zajímavýho nebylo. Pokud dospělýho třicátníka musí kočka učit laskavosti, je s ním něco špatně. A o někom takovým číst nemusím.