Střepy Země v sobě kloubí autorovu lásku ke klasické space opeře a cit pro dobrodružný příběh s přesahem. Přičemž, i když k tomu rozsah přímo vybízí, nesklouzává ke zbytečným odbočkám, nebo sáhodlouhým popisům exotického prostředí. Navíc pracuje s tolik oblíbeným motivem posádky outsiderů bojujících proti všem; psanců, jejichž vlastní pravidla jsou na vyšší morální úrovni, než mravní koncepty některých civilizací. Dějově se přitom Adrian Tchaikovsky nedrží zpátky a od prvních stránek spřádá důmyslnou zápletku, která překvapí každým dalším zvratem, o přibývajících mrtvých nemluvě. Zároveň není jednoznačně zřejmé, o co tvůrci půjde, protože karty jsou průběžně promíchávány a směr vyprávění se mění podle toho, kam děj hrdiny právě zavane. Akce střídá akci, zároveň zbývá čas i na špionážní hry, diplomatické intriky a pašerácké fígle. To celé pak rámuje propracovaný vesmír rozkmotřených světů, mezi nimiž lidé nejsou o moc víc než další plamínek ve tmě, u kterého je otázkou času, kdy pohasne.

Jsem moc ráda, že jsem na Tchaikovskyho narazila, protože se kvapem zařadil mezi mé oblíbené autory. Střepy Země byly jedním slovem boží. Přesně ten typ sci-fíčka, které můžu. Trochu mě to uvrhlo i do nostalgie, kdy jsem si vzpomněla na hru Space Rangers, kterou jsem jako dítě hrála (zejména tu část s Klissany, kteří útočili na vesmírné lodě, protože lidi uvnitř vnímali jako parazity, kteří okupují nebohou vesmírnou loď). Bylo velmi snadné oblíbit si různorodou posádku Božského supa a musím říct, že v okamžik, kdy autor popisoval děsivý neprostor, úplně mě mrazilo. Atmosférický popis prostředí prázdného neprostoru byl pak pěkně v kontrastu s akčními scénami, kterými bylo v příběhu požehnaně, mělo to tedy fajn poměr akce a napětí. Plně mě to vtáhlo do děje a ani jsem se nenadála a byla jsem na konci. Budu s očekáváním vyhlížet další díl a doufám, že od Tchaikovskyho bude přeloženo víc knih, protože je celkem plodný autor a ráda budu syslit sbírku knih od něj ve své knihovně. Snadných 5*.