Stopem se psem

Já jsem si tuhle knihu hrozně moc užila. Slávka naprosto obdivuji za odvahu cestovat se psem, obzvlášť do zemí, kde obyvatelé psy příliš "nemilují". Z pasáže, kdy s Corey uvízli v Rusku a měli problémy s vízy mi bylo lehce zle. Obdivovala jsem Slávkův klid a odhodlání. To, co leckde musel vytrpět se zařizováním různých povolení mi bralo dech. Asi bych byla reagovala mnohem prudčeji a propadala zoufalství. Část s oslem byla skvělá. Kvituji přiložené informace o každém z navštívených států. Navíc se člověk dozví mnoho o skutečném fungování země a kulturních zvyklostech obyvatelstva. Celý text je podán lehce a čtivě. Určitě doporučuji a ráda si přečtu další autorovu tvorbu. "Píšu pěti lidem v estonském Tartu zprávy obsahující různé kombinace slov fucking cold, snow, hitchhiking, dog a pro jistotu ještě fuck. (Mami, to v překladu znamená, že tam byla moc velká zima a já prosím o ubytování.)" "Když jsem spokojeně mířil k východu, zastavil jsem se s vozíkem u kasy, ukázal na psa a zeptal se: Skolko eto stojt?" "Další poučka je také důležitá, ale ne úplně praktická: Ve chvíli, kdy medvěda uvidíš, už jsi moc blízko." "Byla to nepoužívaná kancelář, což mi bylo celkem jedno, ale dost mě zaujalo, že v jednom rohu stojí postel. Nemohl jsem si nevzpomenout na předchozí den, kdy asi tak dvacet lidí řešilo, kde budu spát. Kolik policistů je potřeba k nalezení jedné postele?" "V období, kdy se téhle části světa pokoušel vládnout Sovětský svaz, se město jmenovalo po jednom pánovi, který se narodil v Gruzii, a když vyrostl, stal se z něj revolucionář, později diktátor a nakonec masový vrah. Maminka na něj asi nebyl hrdá, a tak se město už nejmenuje Stalinabad." "Kdyby se stavěla dálnice mezi oběma zeměmi, Češi by začali stavět v Praze a Číňané současně v Pekingu, obě strany by se potkaly někde u Brna." "Cyklista projížděl okolo, ukázal na osla a zahulákal: Ty máš ale pěkný kolo!"

Trochu potřeštěné, zpočátku jsem nad Slávkovými nápady a představami o cestování v některých zemích kroutila hlavou. Chápu, že pravidla některých zemí mohou být pro cizince nesmyslná a protivná, ale tak to prostě je. Směrnice EU taky nemusí být pro lidi odjinud snadno pochopitelné (a vlastně je kolikrát nechápeme ani my sami). Pohostinnost je krásná věc, ale není to povinnost, spíše by ji měl člověk vnímat jako dar, ve který smí doufat, ale ne ho brát jako samozřejmost. Slávek to má trochu jinak, přiznám se, že odvahu cestovat tímto způsobem jsem nikdy neměla, i když pro osaměle cestující ženu je stopování mnohem větší riziko. Takže je to něco, co obdivuji, i jak si v mnoha prekérních situacích dokázal poradit (samozřejmě občas bylo potřeba i trochu štěstí, ale řekněme, že i za tu umanutost si ho zasloužil). To, že se na cestu vydal se psem, sice může vypadat jako maximální šílenost, ale mně je to docela sympatické. Jasně, pr pejska některé oblasti nebyly zrovna snadné k přežití, hlavně tam, kde bylo vedro, ale zas všechna čest, že Slávek na to bral ohled. Sympatické je mně hlavně to, že sám nevidí jako problém vzít pejska kamkoli s sebou, i když se tím cestování zkomplikuje. Bohužel je dost lidí, kteří si opatří psa a z různých malicherných důvodů ho za chvíli prodají, darují "do dobrých rukou" nebo dokonce vyhodí. Stěhování do zahraničí je třeba taková klasická výmluva. Podtrženo, sečteno, dávám čtyři hvězdy, i když literárně to trochu někde skřípe, přepisy ruštiny jsou na mrtvici (hochu, hochu, kdyby ses aspoň dodatečně kouknul do slovníku, jak se to řekne a napíše!) a našlo by se víc takových drobností. Ale zas je to originální dílko z nakladatelství, z něhož jsem ještě nic nečetla, a tak se mi hodilo do výzvy :-).