Stínový systém a jiné povídky

Nejsem příznivcem povídek. Nanicovatý literární útvar, který skončí, sotva se pořádně rozjede. Obzvlášť pokud by se v nich mělo pátrat po vrahovi. Naštěstí nakladatelství Mystery Press, které soutěž O cenu Oty Finka vyhlásilo, stanovilo poměrně velkorysý limit na rozsah. A jak se ukázalo, byl to šťastný tah. Jsem totiž velkým příznivcem detektivky. Sbírka se mi líbila, opravdu moc. Nad stránkami jsem někdy nevěřícně kroutila hlavou, ale teď, pár dnů po dočtení, mi zůstal v duši příjemný otisk díla pestrého, zábavného, mnohdy i moudrého. Trochu jsem bojovala s pomalým rozjezdem úvodní povídky Kamion ticha, tu bych asi na začátek nedávala. Pak mě dostal interní vtípek, který vytvořilo sousedství Stínového systému, v němž hrdinové kouří, až se line dým ze čtečky, a následující povídky Karkulka zasahuje, konkrétně její první věty. To jsem se smála nahlas a dlouho. Nevím, jestli to bylo záměrné či kouzlo nechtěného, ale povedlo se. Jednotlivé povídky tvoří opravdu různorodou směsku. Pro mě byl jednoznačným vrcholem titulní a vítězný Stínový systém. Dílko povedené v mnoha směrech, jak v tom detektivním, tak ohledně tvorby postav, dialogů, prostředí. Lev a Choroš jsou zapamatovatelní, jejich osobní příběh dává tomu detektivnímu hlubší a čtenářsky příznivější rozměr. Své kouzlo měly ale všechny. Úskalí trampingu bylo zábavné, akční dobrodružství přesně v duchu eskapád páně Finkových, jen smůla, že se v ní vlastně po vrahovi nepátralo. Casablanca na Dunaji byla skvělá gangsterka, až tedy na úplný závěr, respektive jako kdyby to žádný závěr nemělo. Nad povídkou Kukuřice vrhá dlouhé stíny jsem se opravdu královsky bavila sbírkou pošahaných postaviček s volným vztahem k zákonu. Když Bůh mlčí – rozhodně nebylo fér, že Oliver Jasanský do soutěže poslal hned dvě povídky, protože tahle byla zase skvělá. Věta: „Bůh měl zpoždění, ale poslal nás,“ mě v kontextu rozbrečela. S Defektivními případy jsem měla největší problém, i když oceňuji zajímavé rozbory detektivního žánru. Nejsem si ale jistá, zda by se text měl považovat za povídku. Smrt patří Královně je naproti tomu opravdu nejčistší detektivkou ze všech povídek, pátrání po vrahovi, stopy, zjišťování informací, motivace jednotlivých účastníků, překvapivý, ovšem naprosto logický závěr, jsem nadšena. Karkulku samozřejmě nehodnotím, bo střet zájmů. Každá z povídek by si zasloužila vlastní recenzi, každopádně ale sbírku vřele doporučuji, budete se báječně bavit.

Detektivní příběhy, které vzešly z prvního ročníku literární soutěže - Cena Oty Finka, mi vyhovovaly, hlavně formátem, protože mám ráda povídky. Ačkoli detektivnímu žánru primárně neholduji (mám ráda, když je to třeba zároveň sci-fi nebo fantasy), tak vždycky jsem měla ráda dílka napínavá nebo s nečekanou pointou, což tento žánr zpravidla splňuje. Mohu říct, že každá ta povídka mě něčím zaujala. Nicméně za nejlepší považuji obě povídky Olivera Jasanského Stínový systém a Když bůh mlčí, které spojuje dvojice sympatických hrdinů a jejich lidský příběh. U obou jsem lehce trnula, jak to dopadne, a o Lva i Choroše jsem se regulérně bála. Dovedla bych si to představit jako scénář pro film nebo seriál. Rovněž se mi dost líbila povídka Lukáše Vlasáka Smrt patří Královně. Zde se vyšetřování k nelibosti policistů chopí civil a co se jeví na první pohled zřejmé, je na konec jinak, a to mají čtenáři detektivek rádi. Nesmím zapomenout zmínit neskutečně vtipně pojatou povídku Ondřeje S. Nečase a Ivany Novákové Karkulka zasahuje. Pochechtávala jsem se nahlas. Taková bžunda! Karkulka a její parťák Vlk vyšetřují záhadu ztraceného střevíčku. Zakázka od samotné královny Popelky! :-))) To je třešnička na dortu! Nezbývá než doufat, že soutěž bude mít pokračování a objeví se další slibní autoři. Jediné, co jsem postrádala, byly alespoň maličké medailonky o autorech. Mohu doporučit!