Stínohra

Motá se to pořád okolo lucidních snů a činů, které je přitom možné provést. Nebylo by to až tak špatné, kdyby se autor tak mnoho nezabýval pitváním banalit dne a možná přidal jinde, aby podtrhl nostalgii po letech dospívání. Takto jsem k obdivu moc důvodů neměl, uznávám sice, že zápletka je originální, patřičně komplikovaná, ale vzhledem k mému čekávání a potenciálu příběhu tak trochu pro mne nedotažená.

Průměrně napsaný (i přeložený) thriller, což je v lepším případě dané autorovou malou zkušeností (?), v horším případě jeho přesvědčením „takhle jim to stačí“. S tím, na čem je založený, jsem se v literatuře ještě nikdy nesetkala a oceňuji to jako dobrý nápad, ale během čtení jsem se nemohla zbavit pocitu, že autor knížku nepsal, ale vyráběl (ne že by byl objevitel takového způsobu psaní). K určité neskutečnosti a zamlženosti všeho, i vyšetřování, přispívá kromě role lucidních snů i to, že všichni dají hodně na výraz tváře, často „mají pocit“, „věří“ a „myslí si“; vyšetřovatelka také nechává záměrně nezodpovězené otázky. Během pár týdnů mi knížka vyšuměla z hlavy a já si nejvíc pamatuji překvápko způsobené chybnou informací v anotaci. Záměrně někdy zkouším knížky, které moji oblíbení nečetli, a doufám, že objevím Něco. Stínohra není totální průšvih, ale je jenom něco v hromadě dalších.