Štěstí na dosah

Nezlobte se na mě, 1D mám docela ráda, ale větší blbost aby jeden pohledal. A takovou Mary Sue jako je Irenka jsem snad ještě neviděla. Paolini napsal v autorčině věku Eragona. Marcela Remeňová napsala ve 13 letech Osm světů, což je moc pěkná knížka. Ale tohle? Já být slečnou Petříkovou, dám si to tak možná na blog jako fan-fiction.

Dlouho jsem váhala, jestli si knížka zaslouží aspoň tu jednu hvězdičku za vynaložené úsilí při psaní. Po dnešku, kdy jsem dočítala posledních 20 stránek, jsem usoudila, že ne. Na různých seminářích jsem již hodněkrát slyšela, že to nejhorší, co můžeme u příběhu udělat, je, že se odehrává ve snu a pak se z něj ten dotyčný probudí. Tím pádem tam můžou být absurdity a nemyslitelné věci, které mně jako čtenáři přijdou dost nepasující do knihy. Slečna Petříková prý celý román myslela jako parodii na normální dívčí romány. Zamýšlela jsem se nad tím, ale neobjevila jsem rozdíl, v čem by se tato kniha měla od románu lišit, navíc ještě zesměšňovat - až trapně dokonalá hlavní hrdinka (navzdory tomu, že o ní Harry říká, že dokonalá není), stejně dokonalý hlavní hrdina a nepravděpodobný děj v celé knize. Asi bych i překousla celou formu vyprávění v holčičích denících, ale když byli do této formy zakomponováni i kluci z One Direction, obracela jsem oči v sloup. Celkem by mě zajímaly jejich obličeje v reálu, kdyby si knížku slečny Petříkové přečetli. A na konec mám poznámku hned k začátku knihy, kdy Irene uvádí, že poslouchá pop, jelikož jí to umožňuje zjistit, že i ona je krásná. Nicméně metal ukazuje nejenom krásu celého světa, ale také jeho vady a realitu. (To jenom kdyby se nějak spekulovalo o tom, že všechen metal je o smrti a škaredých věcech.) Už se těším, až napíšu svou vlastní knihu.