Stavitelé

„Kapitán měl mnoho ctností – pokud se dá za ctnostného považovat krvežíznivý, bezcitný, zachmuřený bastard.“ Daniel Polansky u nás není úplně neznámý autor. Román Stavitelé jej ovšem představuje v maličko jiném světle. Skládá v nich očividný hold legendám spaghetti westernů jako byli Sergio Leone a Sergio Corbucci, přitom však žánrově zůstává u klasické hrdinské fantasy. Tedy pokud vám v klasické hrdinské fantasy nepřekážejí střelné zbraně a zvířátka místo lidí. Ano, autor navazuje na v komiksu často užívaný trend zvířat s lidskými vlastnostmi. Díky tomu působí vyprávění jako nová epizoda Myší hlídky Davida Petersena, ovšem to platí pouze do okamžiku, než přijdou ke slovu první slova. Pak už se člověk nechává pohltit naprostou strohostí jednoduchého příběhu, ve kterém nejde o víc, než že se ti relativně dobří pustí do těch relativně špatných. Zápletce ořezané na samotnou dřeň pak vévodí cynické dialogy a syrová akce, přičemž konec přijde dřív, než čtenář stihne spočítat všechny mrtvé.

„Přijdou ostatní?“ zeptal se Reconquista. Kapitán položil nádobu s tekutým ohněm zpátky na stůl a otřel si čenich. „Přijdou.“ Reconquista přikývl a zamířil zpátky k baru, aby se připravil. Kapitán se nikdy nemýlil. Přijdou. Aneb jak by vypadala kniha, kdyby ji napsal Tarantino. Stavitelé jsou směsicí chytrých dialogů, cynismu, černého humoru a nekompromisní akce. A taky zvířat. Protože hrdinové Polanského Stavitelů nejsou lidé – ale myšák, jezevec, hranostaj, vačice, mlok a sova, které spojuje jediné. Touha po pomstě. Ano, je to přesně tak westernové a přesně tak stylizované čtení, jak si představujete. A jedinou vadou na kráse tak zůstává, že jde mnohem spíš o delší povídku než o klasický román.