„Uvnitř úlu probíhá jasně vyladěná komunikace. Vše je tak blízko, že už ani nevím, zda lze odlišit mluvení od poslouchání a jazyk od vnímání. Nutí mě to přemýšlet. Jak velká část řeči, jak velká část toho, co ze sebe vydáváme, je spojena s tím, jak posloucháme, jak se díváme, jak se dotýkáme? A co říká o potřebě blízkosti či vzdálenosti?“ Ano, skutečně lze tuto knížku pojmout jako včelařského průvodce pro začátečníky, jak zmiňují předchozí komentáře. Je v ní spousta praktických informací a užitečných odkazů pro toho, kdo by se chystal založit si vlastní úl. Ale zároveň se jedná o nepřetržitý tok poměrně příjemného filozofování, které se netýká pouze včel. Přiznám se, že jsem moc nevěděla do čeho jdu. Čekala jsem nějaký příběh. Tak úplně jsem z anotace nepochopila, že se jedná o autobiografii. Vlastně o takový „deník“, ve kterém autorka zaznamenávala nejen, co se skutečně dělo, když se rozhodla chovat včely, ale rovněž co se jí při tom honilo hlavou. Takže příběh se sice nekonal, ale to nevadí. Nechat se unášet proudem myšlenek na téma fascinujícího života včel, potažmo komunikace a vztahů života lidského, bylo docela příjemné.

Medu jsem si vážila vždy, ale teď to hraničí s uctíváním. Pěkné a pro včelařského neodborníka zajímavé povídání o roce života jedné tápající duše (je překvapivé, jak moc někteří lidé řeší a bojí se nenastalých věcí) a jejího včelstva. Kniha je napsaná s jistou opatrností, která je autorce vlastní, čte se příjemně a doporučuji mít poblíž sklenici domácího medu. "Úl vlastně nikdy neznamenal únik, ale výpad mého vlastního tvrdě vybojovaného přesvědčení, že je možné něco jiného - jiný druh vnímání či propojení - v rámci tohoto nedokonalého světa."