Společné chromozomy

Jak přiznává sám autor v závěrečném poděkování, na začátku byla erotická scéna asasínky Veroniky a její oběti Burdica mladšího, a teprve kolem ní vznikl celý příběh Společných chromozómů. Postup zcela jistě originální a netradiční, bohužel ale také malinko skřípající ve všech svých závěsech a pojítkách. Wittekovi se určitě nedá upřít spádovost děje, který ubíhá jako tarantule za kořistí. V ostatních parametrech už to taková sláva není. Je vidět, že se učil u Kulhánka, Žambocha, Kopřivy a dalších autorů drsné školy, jenže jeho undergroundová lyrika a vulgárnost bije do očí svou prvoplánovitostí, necitlivým zaměřením a sem tam vyskakuje z textu jako žába z vody. Některé pasáže knihy jsou natolik inkonzistentní s dějovou linkou, že marně dumáte, proč je sem autor zařadil a co jimi chtěl vlastně říci. Jedním příkladem za všechny je prolog, který jako by patřil do úplně jiného příběhu. Co však knihu pohřbívá více než co jiného, je stupidní zápletka, jejíž happy end je podoben špatnému vtipu. Vzít knihu na opuštěný ostrov, bál bych se o duševní zdraví trosečníka…

Opravdu hodně nepovedený pokus o imitaci stylu Petra Heteši. Má to všechny propriety většiny hetešovek – bezradný hrdina, který se najednou ocitne uprostřed konspirace, prvky cyberpunku, femme fatale, hodně akce, humor (respektive pokusy o něj), ale vůbec to nefunguje. Příběh je směšně jednoduchý a sotva dává smysl, hrdinové bezvýrazní, prakticky nic nevíme o jejich charakterech, motivacích. Kniha obsahuje spoustu „balastního“ textu, zejména popisů a podivných úvodů do kapitol, důkladný editor by ji byl schopný bez problémů zkrátit o desítky stran. Autorův uspávací styl mě ubíjel a ke konci jsem již přeskakoval celé odstavce. Dočetl jsem to, ale těch 250 stran mi subjetivně přišlo jako dvojnásobek. Být to delší, tak bych se určitě nenamáhal to dočíst.