Společná ekonomie tělesných šťáv

Výborný debut, vyzrále a výstižně – a v lecčems i novátorsky – se vyrovnávající s řadou podstatných témat (chtělo by se dodat: dneška, leč jde samozřejmě o témata aktuální univerzálně, jen jsme si to u řady z nich uvědomili zatraceně pozdě, a to ještě ne všichni), jako je těhotenství a mateřství, přístup k vlastnímu tělu a duši a zdraví, ale též ke slabším tvorům (zvířatům, zejména těm divokým) a k přírodě, krajině a planetě jako celku. V jejich rámci rozkrýváme i motivace časovější a konkrétnější, byť i v tomto případě s univerzálním přesahem: pandemie a tehdejší úpadek politické kultury v ČR, ruský útok na Ukrajinu, vzrůstající vliv fosilních baronů v naší zemi atd. Jde bezpochyby o poezii angažovanou, avšak zdatně se vyhýbající popisnosti, účelovosti a prvoplánovosti. Až žasnu, jakou suverénní básnickou intuicí a talentem Martina Malinová disponuje, jsouc mimo to i výtvarnicí, aktivistkou a autorkou dokumentárních filmů a audiovizuálních esejů. Jediným drobným minusem její sbírky je z mého pohledu to, že pár textů je tam navíc (či možná je v příliš rozbujelé podobě), tj. buďto bych je vyřadil, anebo krátil (hlavně v oddílech Tělo člověka a Společné lidské tělo). Jakkoli si uvědomuju, že za každou z básní dozajista stojí nějaký silný příběh či pohnutka, pro které je tvůrkyně do své knížky zařadila. Jako nejsilnější texty jsem si zatrhnul následující (až na výjimky jsou tituly a incipity zapisovány s malým počátečním písmenem): prsa jsou oblá a měkká; letadla budou létat; padají ze mě trsy vlasů; pojď to zakopat; Zavři mě něžně do svých plic; 40+1; matky by měly být blahořečeny; kulisy rodinného života; tak to u nás chodí; vlci se vracejí do krajiny; rypadla; z internetu I; to jméno si zapamatuj ještě ho uslyšíš; z internetu II; nebe patří dešti; naposledy byla viděna v květované košili. na vysočině jsou lidé kteří umí konat a mlčet střílí medvědice v zimním spánku březí vlčice kojící matky jdou tiše až z toho mrazí promažou pistole strachem a solí hvězdami z nejdelší noci svítí na cestu vrazi *** buča jsou básně které se nikdy nedostanou k těm jimž byly napsány tohle je jedna z nich psaná latinkou do amerického počítače je o lidech kteří střílí do žen a dětí jako by to nebyly ženy a děti je plná otázek a vymazaných veršů nevím totiž jak mluvit s vrahy ani jak s nimi mlčet