Soumrak mužů

Asi jsem hned na začátku ledna vybrala jednu z nejlepších knih tohoto roku. Když jsem po knize sahala, tak mě malinko odrazovala hodnocení. Nicméně jak jsem se do knihy pustila naprosto mě pohltila. První polovina byla neskutečně smutná a taky děsivá. Všude jsem viděla podobné situace jako při nástupu covidu. Běhal mi z toho mráz po zádech a neustálé jsem musela obracet stránky. Konec už nebyl tak rychlý, ale opět velmi zajímavý, v tom jak se svět změnil a všichni se museli přizpůsobit nové situaci. Kniha je z pohledu velkého množství postav, takže šlo o krátké úryvky různých osob, které se postupně pěkně doplňovaly a tvořily ucelený příběh. Moc doporučuji!

Chlapi pašují zvířata, jeden se nakazí a ... no dál už to znáte. Vtip je v tom, že kniha byla před dokončením PŘEDTÍM, než vypukl covid. Je to už třetí příběh na toto téma, který vznikl před pandemií, a mě vždycky mrazí z toho, jak se autorky dost přesně trefily do očekávaného průběhu. Trefili se podstatně lépe, než politické a zdravotnické autority. Tady je to nejinak. Christina si v Soumraku mužů ale vzala přece jen velké sousto. Mapuje období pěti let od dne nula, navíc z pohledu mnoha lidí a navíc z pohledu mnoha témat. Počáteční silný tah jí vydrží jen tak do poloviny, pak už se to trochu motá. Vyprávění z pohledu různých lidí by bylo fajn, kdyby jich nebylo tolik. Opravdu je potřeba vědět, jak se na tytéž věci dívají Catherine, Amanda, Lisa, Elizabeth, Maria, Dawn, Clare, Morven, Rosamie, Toby, Irina, Rachel, Faith a Jamie? A všichni pochopitelně mají manžele, dcery a syny, takže zapamatovat si, kdo je kdo, je fuška. Navíc některé vypravěčky jsou s námi od začátku do konce, jiné se jen epizodně vynoří a pak se buď už neobjeví vůbec (Irina), nebo jen problesknou (Rosamie). Kdyby se autorka soustředila na 4-5 postav, vyprávění by to prospělo. Uvítal bych i drastičtější editační zásah. Silný příběh, kdy sledujete, jak vám umírají v náručí vlastní děti a nemůžete pro ně vůbec nic udělat, se v druhé části láme do korporátních, politických, sociálních a LGBTQ témat, jako by autorka chtěla vyřešit všechno najednou. Je to zbytečné a působí to spíš jak diplomka na téma "co by, kdyby". Na druhou stranu to ilustruje obvyklý průběh - hrozba promine, lidé přestanou umírat, tak pojďme řešit peníze a transsexuály...