Šógun

Dá se tím vypodložit kredenc, můžete do toho půl roku rozdělávat v kamnech, lze s tím i přizabít do hlavy bližního svého. A nebo si můžete vzít týden dovolené a během zhruba padesáti hodin prožít půlrok ve feudálním Japonsku, v jednom z nejzajímavějších období jeho historie - těsně před vznikem šógunátu Tokugawa. Nenapíšu recenzi, jen několik málo pocitů a prožitků. Po výborném Králi Kryse jsem se Šóguna rozhodl přečíst i přes hrozivý rozsah (více než 400 000 slov - pro srovnání je to o několik tisíc více než Bouře Mečů). Ostatně Krále Krysu jsem četl nejen kvůli doporučením konkrétní knihy, ale i proto že jsem chtěl zkusit něco od Clavella a nejkratší byl právě Král Krysa. Následovalo několik let odkládání, kdy na tak rozsáhlé knihy nebyl čas. Až přišla příležitost a já přestal existovat v reálném světě a přenesl se do roku 1600. Ztroskotal jsem u Japonských břehů. Byl jsem na lodi, přišla bouře, snažil jsem se loď zachránit a pak jsem se vzbudil obklopen naprostými šílenci, kteří neváhají zabít za sebemenší urážku nebo nevychovanost. Pro nesplnění sebenepatrnějšího úkolu si bez váhání rozpářou břicho a mluví jazykem který nejde vyslovit, natož přečíst. Dvě kultury jenž si snad nemohou být vzdálenější se střetávají a vtahují čtenáře do světa který nechce opustit. Ve třetí čtvrtině mám pocit že autor toho musí stihnout ještě tolik a zbývá tak málo prostoru, že to nemůže stihnout. A vlastně ani nestihne. Kniha končí v okamžiku kdy chci dalších minimálně 500 stran. Stejně jako Blackthorne (můj průvodce Japonskem) nejdříve kroutím nevěřícně hlavou, abych se postupně stal Japoncem. Po přečtení mi v hlavě krouží myšlenky malého človíčka ze střední Evropy, který žije ve světě kde jsou dané a neměnné hodnoty, cíle, metody, vzorce chování. Vše určeno historickým vývojem, politikou, náboženstvím, prohranými a vyhranými válečnými konflikty. Známe všichni filmy, knihy a počítačové hry odehrávající se v alternativní historii - oblíbené téma: Hitler válku vyhrál. Ale zajímavá alternativa by mohla být i kdyby Hitler sice prohrál, ale svět by ovládlo Japonsko. A nebo by k 2. sv válce nedošlo, protože Japonsko by svět ovládalo už od 17. století. Disciplínou a motivací to není nemožná alternativa, stačil jen trochu rychlejší rejdařský a zbrojní pokrok. Musím knihu doporučit, doporučit a vlastně i docela vřele...doporučit! I čtenář který nemá času nazbyt by měl tuto zařadit do plánu k přečtení, naprosto bez ohledu na věk, pohlaví nebo náladu. A než to přečtete, já jdu zatím shánět kimono, katanu a wakizaši...

Pro mě nepochopitelná kultura, myšlení,přístup k životu.Krásné i kruté. Jak odlišné jsou různé světy.