Nebyla to jenom detektivka z Českého prostředí, která se dobře četla. Byl to román o jedné rozpadlé rodině, o nepochopení, bolesti, nevěře, špatná souhra náhod, být ve špatný čas na špatném místě. O tom, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Vlastně mi bylo líto úplně všech hrdinů, kteří se v knize objevili. Od oběti lehkovážné milenky po vraha a všechny mezi tím. I vyšetřovatelky Barbory. Valerie, Ben, Michael, Irena, Ema… všichni si prožívají svůj smutek. Všichni máme nějaká trápení… I když samozřejmě nejvíc jsem soucítila s Valerií, Emou a Irenou. Zaletný nepochopený manžel ode mě zase tolik sympatií nedostal. I když žít vedle Ireny asi taky není slast. Příroda, která je popisovaná v okolí vraždy je moc pěkná. Pro lidé v okolí už to ale navždy zůstane jako místo činu. Nebo místo úmrtí milované osoby. Už nebudou vnímat krásu přírody, ale zůstane jen divný pocit na tom místě. Jedině čas dá postupně vše do pořádku… . Vyšetřování proběhlo ve dvou dnech, což byla příjemná změna u jiných detektivek. I to, že vražda byla opravdu uvěřitelná. Musím tedy říct, že vraha jsem si tipla. Ale vůbec to nevadilo. Byla to takzvaná oddechová detektivka, která se moc dobře četla. Na pár stránkách hezky vystavěná psychologie postav. Skvělé vyšetřování u nich doma. Každý měl motiv, důvod proč to udělat, všichni měli chabé nebo žádné alibi. To samozřejmě vede k tomu, že ani mezi sebou si začínají nevěřit, ač se jedná o rodinu. Trochu styl Agathy Christie v českém podání. Tento styl příběhu mám moc ráda. Nikdo si není ničím jistý… … Nervy jsou na pochodu, nikdo nesmí opustit dům, představa, že někdo z tvé blízké rodiny je nejspíš vrah by udolalo každého. Při čtení jsem si pomyslela, že bych se do této situace nechtěla nikdy dostat. Možná bych brala trochu více stránek, trochu víc napínání. Protože tady poměrně brzy to vedlo ke zdárnému konci. Kniha na jedno dvě odpoledne, která vás překvapí, jak rychle se čte.

Mě to moc nebavilo, vadil mi hlavně patetický jazyk, který se do detektivky vůbec nehodí. Pro představu, například. “Zalovil ve své husté kštici, sepnul ruce na skoro chlapecké šíji. Zalomcoval několikrát hlavou, bylo to celkem zuřivé gesto. Hlava držela jako přišitá “ “Směšné a zamotané klubko citečků a srabů. “ “Na sedm pohádkových zámků. Na sedm tajemství, na sedm hladových roků “( prostě zavřela dveře). Takovýchto hysterických výkřiků je plná kniha, a to je něco, co nesnesu číst.