Sliz

Tak původně jsem si ji chtěla jen prohlídnout, ale ty ilustrace a vtipné jména dospělých mě vtáhly do čtení a já se bavila a smála. Kamarád Sliz se mění v cokoliv a vždycky zvítězí nad zlýma dospělákama a potrestá je. Geniální.

U této knihy jsem si poprvé uvědomil, jak Walliams od dob klasiky klesl. A to skutečně velmi. Příběh mi připadá, že nebýt velkého počtu stran (většinou však stejně zaplněných citoslovci), mohl být sepsán za jedno odpoledne, možná dokonce na zakázku. Mám pocit, že Walliams takový příběh ani napsat nechtěl, ale účty musí také nějak platit. Co mi na knize nejvíce chybělo? Hlavně expozice. To, že se s těmi zlými dospělými nemáme šanci seznámit, podle mě knize strašně ubližuje. Stačilo by přidat na začátek knihy Nedův typický den, kde mu každý z těch dospělých nějak ublíží. Protože ač víme, že se jim Ned mstí, nevíme pořádně ani za co. Samozřejmě, je zde ten krátký blábol o každé postavě na začátku knihy, ale ten vždy raději přeskakuji, protože mám stejně za to, že je na zvětšení objemu knihy. Další špatnou věcí je poměrně nezajímavý děj. První zhruba čtvrtina knížky je nejlépe popsatelná slovem "nechutná". Zbytek knihy bych vyjádřil slovy "nuda s postavami, o kterých jsme v životě neslyšeli". Po první pomstě se totiž kniha stává velmi repetitivní a ačkoli jsou způsoby pomst stále jiné, stále jsou vlastně konány stejným způsobem a vůbec nepřekvapí. Ale Walliams nenapsal jen jednu knihu o podivném ostrově. V knize Superstrašlivák jsem si oddechl. Přišla mi v mnohém podobná Slizu, ale mnohem lépe napsaná, s originálnějšími myšlenkami. Pád Walliamse dolů není nezadržitelný a stále má šanci se zachránit. Stačí zrušit sérii "Nejhorší ____ na světě..." a psát třeba jednu knihu za 3 roky, ne 3 knihy za jeden rok.