Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná. Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Děj byl natolik nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem. "Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant." "Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu." "Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."

Příběh se mě dotkl jako matky. Nedokážu si představit, co by se muselo stát, abych udělala to, co hlavní hrdinka Sára. Kniha vypráví o jedné staré ženě Sáře, která se vyrovnává se svojí minulostí. Žije osamoceně na sídlišti, kdy se sousedama se nestýká, aby její minulost nevyplula na povrch. Na sídlišti ještě žije Věra, Marie, která už je také stará, jenže hlídá často vnuka Honzíka, ale síly ji už na něj někdy nestačí. Venku u popelnic žijí i Václav s Romanem. Dva nejlepší kamarádi, kteří si zbyli. Bezdomovci. Novela neboli příběh je rozdělený na tři části. V druhé části už se dozvídáme, kdo vlastně Sára je a seznamujeme se s její minulostí. Do příběhu vkládá náhodu, která je taková náhoda, že bych to nečekala. :) Kniha se četla celkem v pohodě, byla jsem zvědavá, co se stalo. Pak se mi příběh dostal do srdce, bylo mi to líto. Líbil se mi styl psaní, ale bylo toho málo. Ale příběh jsem si užívala až na těch pár stran do konce. Konec to zabil. Moc moc pohadkový, všechny postavy našly svoje štěstí. Pokud chtěla autorka napsat pohádku, tak ano. Ale život takový není. Moc nepravděpodobný. A to jak chování postav ze života Sáry, tak vlastně všech ostatních postav. Roman, Václav, Adam, BělaJá vím, že čtenáři mají rádi happy end, ale tady ho bylo mocnesedlo mi to tam.