Severka

Stát ovládá samovládce – Nepřemožitelný! – ideologie čučche pak posiluje JEHO kult osobnosti a legitimizuje. Propaganda v monstrózní indoktrinační kampani vtlouká neúnavně do hlavy pravidla – systematicky manipuluje, dokud se všem nedostanou pod kůži, dokud se všem neinfiltrují do vědomí i podvědomí, dokud se nestanou jejich součástí (proudí jako virus krevním řečištěm), pak už si neumí nikdo představit, že by bez nich přežil, že by bez nich mohl, byť i jen dýchat. A pak se nemůžeš divit, že je ONA dokonale ztracená ve svobodném světě – vykolejená z pravidel, která tu neplatí, že si dost ztěžka hledá novou identitu, kterou najít, se jí moc nedaří, protože přitom odkrývá staré i čerstvé bolestivé rány, které jí krutě zasazují objevená morální dilemata. Byla vysoko, hodně vysoko, v té absurdní hierarchii, měla vše, co jí TA země mohla poskytnout – jenže TA za to chtěla zaplatit – loajalitou a udáváním. Jak žít, když máš na svědomí tolik nevinných? Ztracená a izolovaná – navždy poznamenaná – nešťastná. Nina Špitálníková odvedla skvělou práci, šla až na dřeň, aby ukázala, jak je TEN režim ve své vynalézavosti zrůdný a nebezpečný – jak se dokáže zadřít pod kůži, dostat do vědomí i podvědomí, do myšlení, do stereotypů, až už téměř nikdo není schopný posoudit své činy … a hlavně jejich důsledky! V TÉ zemi totiž nemusíš myslet, tvým úkolem je jen slepě konat, vše, co se po tobě chce – myšlení přenech režimu, vše důležité ti už vymyslel geniální vůdce. Čteš obvinění, kterÁ sama proti sobě vznáší ONA – čteš a je to zvláštní, najednou pocítíš něco tak absurdního, jako pochopení? Ne toho co udělala, ale proč to udělala – uvidíš totiž najednou zrůdnost v té důslednosti s jakou jsou vymývány mozky obyvatel TÉ země, která každého jejího člena přesvědčí, že koná morálně správnou věc. A ty, které nepřesvědčí, ti si můžou být jistí, že vůdce je všudypřítomný - jsi v jeho zorném poli, ON tě vidí, takže si to dobře rozmysli, jak budeš jednat – ON je personifikací „ctností“ TÉ země, je jedinou legitimní legendou! Mimochodem, jedna z nich např. říká, že přeměnil šišky na kulky, zrnka písku na rýži a přejel velkou řeku po její hladině na spadaném listí. Brzy pochopíš, že navzdory všemu – pokřivenému vědomí i svědomí – jsou to ale stejní lidé, jako my, jsou zlomení, jsou těžce infikovaní virem čučche, a přesto, v koutku duše, ví! Vědí to, vědí, že to, co dělají není správné, oni to ale nechtějí vědět, brání se tomu, ale přesto to ví, tam někde v tom koutku, kde se choulí svědomí, vědí, že důsledky jejich rozhodnutí (za kterými nestojí jen infikovaná ctižádost zavděčit se vůdci, ale i obyčejná touha po prospěchu) mohou být fatální (pro jiného člověka, a někdy i pro ně samé). A tak je ONA i ve svobodném světě rozpolcená – z knížky na vás dýchá JEJÍ úzkost, odevzdání se smutku z deziluzí (na obou stranách té bariéry), rezignace a z toho všeho vycházející totální vnitřní osamělost – takové tiché zoufalství. Z knížky jsem si tak odnesla rozpolcené pocity – hořké pachuti (částečně z NÍ, ale hlavně z TOHO světa) a obdivu (k autorce, která se dostala tak hluboko do JEJÍ hlavy, do toho, co tvoří TEN svět). 5 křehkých * svobodné vůle, udupaných do hlíny cest, za syrový pohled do světa, kde naprosto všechno, včetně vzpomínek, má předepsaný tvar!

Kniha se mi četla těžko, musel jsem dělat časté přestávky. Přeci jen náležím do generace, které byly podobným způsobem vymývány mozky. A já podobně jako hlavní představitelka věřil. Dodnes pamatuji, jak jsem v nějakých sedmnácti začal pobírat rozum a procitat. Samá lež kolem natíraná na růžovo. Takže plně chápu hlavní představitelku. A klobouk dolů před jejím otcem, který riskoval život svůj i celé rodiny, aby se své dceři pokusil zajistit lepší život. No, pěkně děkuju, soudruzi, ale tohle snad naše vnuky nepotká.