Serafína a drak

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!! Docela mne mrzí, že kniha vyšla jen v elektronické podobě, protože takto se k ní dostane výrazně méně čtenářů, a to je jejich velká škoda. Ačkoli bych i já sama mohla namítat, že příběh byl poměrně přímočarý, bez vaty, dějových odboček a všeho, co by natáhlo počet stran, aby člověk u příběhu strávil pořádně dlouhou dobu a pořádně si ho vychutnával, po dlouhé době jsem natrefila na autora a dílko, u kterého mé zlé kritické Já mlčelo a neremcalo, jak se to u něj v poslední době stalo zvykem. Už jsem si říkala, že jsem rozbitá a nedokážu si čtení užívat tak jako dřív. Evidentně to bylo jen výběrem titulů. Samotná zápletka není ničím novým, láska krásné dívky napraví „padoucha“ a dobro zvítězí nad zlem. Autorce se ale podařilo vykreslit velmi živý a barevný svět, kde se čtenáři líbí, a uvěřitelné a milé postavy, s nimiž je mu dobře, i když se třeba na stránkách knihy zrovna děje něco nehezkého. Čím dál víc se mi potvrzuje, že když spisovatel umí skládat slova a tvořit věty, když pracuje nejen s příběhem a formou, ale i s jazykem, kterým promlouvá, je čtení někde úplně jinde. A pokud si toho čtenář všimne třeba až v průběhu nebo poté, co příběh, který ho pohltil, odloží, tím lépe. Serafína byla vykreslená sympaticky, přispělo k tomu jistě i to, že si nežila jako v bavlnce, takže své vlastní kouzlo musela teprve sama objevit. Slovní přestřelky mezi ní a Azdarchonem byly opět velmi zdařilé. Píši „opět“, protože jsem nejprve četla Bellis a Zpackané kouzlo, kde Iva Nováková prokázala, že jemná ironie, různé narážky a slovní hrátky jí nejsou cizí a skvěle je ovládá. U Azdara mi možná zpětně chybí trochu hlubší vývoj, ale v průběhu čtení mi to nevadilo vůbec. I když čtenář s jistotou ví, že ti dva spolu skončí, stejně touží po překážkách, které musí překonat, než budou spolu. Trochu jsem čekala, že celá knížka bude jen o obětování drakovi a jak se mu vyhnout, takže jsem byla velmi příjemně překvapená tím, že děj pokračoval mnohem dál, přišla jiná překážka, a ještě nějakou dobu trvalo, než došlo k „a teď budou žít šťastně a navěky“. Kolikrát je mi po přečtení knížky teskno, chtěla bych vědět, jak hrdinové, které jsem si oblíbila, žijí dál, jak se jim vede a jestli se pořád mají stejně rádi. A tady se mi toho dostalo. Nemluvě o tom, že celý vztah dívka x drak nebyl čistě platonický, ale došlo i na touhu fyzickou, popsanou ale tak jemně, že bych se nezdráhala knížku půjčit i dětem. U dospělého čtenáře však tyto pasáže mohou vyvolat odezvu, protože již ví, o čem se píše, a sám to zažil. Přitom samotné završení aktu lásky není nijak zbytečně popisné či vulgární, ba naopak umocňuje, že se stalo něco krásného a romantického, co nás přesahuje. Zejména prostředí Růžové hory bylo vykreslené tak, že jsem měla pocit, že se vracím někam, kde už jsem kdysi byla, jako dítě, čtenář a divák pohádek. Když došlo na porážku čarodějnice, pozornost Brana, který byl zrovna nositelem děje, byla odvedena jiným směrem, takže čtenář byl detailních opisů ušetřen. Za to jsem na jednu stranu ráda, protože současný naturalistický trend se mi moc nelíbí, ale na druhou stranu mi chybělo vylíčení toho, jak ta mrcha zařve a drak jí ukousne hlavu :-). Zpětně mi totiž chyběla hlubší katarze a pocit, že zlo bylo opravdu potrestáno. Mrzí mne, že jsem nejprve četla Bellis a dračího krále, protože některé souvislosti a návaznosti mi unikly. Takto by mi víc dával smysl vztah mezi lidmi a vílami, nemluvě o postavě Artagana, který v druhém dílu působí spíše negativně, byť jde vlastně o postavu pozitivní, která si jen zažila drsné zklamání. Překvapením pro mne naopak byla Branova osobní historie, která v navazující knížce není zmíněna ani náznakem. Proto těm, kteří by se do této série chtěli začíst, doporučuji začít opravdu prvním dílem. V podstatě to, co jsem psala hned v úvodu, je mojí jedinou námitkou. Protože jsem zhýčkaná epickými autory, kteří v rámci knihy rozvíjejí četné vedlejší linky, seznámí čtenáře i s různými zdánlivě nezajímavými vedlejšími postavami, kterým pak ale věnují pozornost a čtenář padá do kolen, jak to bylo propracované a vše souviselo se vším, potěšilo by mne dozvědět se něco víc o Armadalovi, knížeti Luagovi i jeho synech, stejně jako o tom, jak se Elytrigie dostala k moci a co (kromě dlouhověkosti) způsobilo její šílenství. Serafínin otec jako jediná postava moc mých sympatií neposbíral, i když jako rodič jsem se do něj snažila projektovat alespoň zrnko rodičovské lásky, byť zahrabané pod nánosy odpovědnosti a odtažitosti. Třeba se ještě dočkáme vyprávění i z pohledu jiných, vedlejších postav? Mimochodem… knížku jsem včera před spaním vyprávěla jako pohádku synkovi. Když jsem skončila, souhlasně prohlásil: „To bych chtěl vidět.“

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!! Docela mne mrzí, že kniha vyšla jen v elektronické podobě, protože takto se k ní dostane výrazně méně čtenářů, a to je jejich velká škoda. Ačkoli bych i já sama mohla namítat, že příběh byl poměrně přímočarý, bez vaty, dějových odboček a všeho, co by natáhlo počet stran, aby člověk u příběhu strávil pořádně dlouhou dobu a pořádně si ho vychutnával, po dlouhé době jsem natrefila na autora a dílko, u kterého mé zlé kritické Já mlčelo a neremcalo, jak se to u něj v poslední době stalo zvykem. Už jsem si říkala, že jsem rozbitá a nedokážu si čtení užívat tak jako dřív. Evidentně to bylo jen výběrem titulů. Samotná zápletka není ničím novým, láska krásné dívky napraví „padoucha“ a dobro zvítězí nad zlem. Autorce se ale podařilo vykreslit velmi živý a barevný svět, kde se čtenáři líbí, a uvěřitelné a milé postavy, s nimiž je mu dobře, i když se třeba na stránkách knihy zrovna děje něco nehezkého. Čím dál víc se mi potvrzuje, že když spisovatel umí skládat slova a tvořit věty, když pracuje nejen s příběhem a formou, ale i s jazykem, kterým promlouvá, je čtení někde úplně jinde. A pokud si toho čtenář všimne třeba až v průběhu nebo poté, co příběh, který ho pohltil, odloží, tím lépe. Serafína byla vykreslená sympaticky, přispělo k tomu jistě i to, že si nežila jako v bavlnce, takže své vlastní kouzlo musela teprve sama objevit. Slovní přestřelky mezi ní a Azdarchonem byly opět velmi zdařilé. Píši „opět“, protože jsem nejprve četla Bellis a Zpackané kouzlo, kde Iva Nováková prokázala, že jemná ironie, různé narážky a slovní hrátky jí nejsou cizí a skvěle je ovládá. U Azdara mi možná zpětně chybí trochu hlubší vývoj, ale v průběhu čtení mi to nevadilo vůbec. I když čtenář s jistotou ví, že ti dva spolu skončí, stejně touží po překážkách, které musí překonat, než budou spolu. Trochu jsem čekala, že celá knížka bude jen o obětování drakovi a jak se mu vyhnout, takže jsem byla velmi příjemně překvapená tím, že děj pokračoval mnohem dál, přišla jiná překážka, a ještě nějakou dobu trvalo, než došlo k „a teď budou žít šťastně a navěky“. Kolikrát je mi po přečtení knížky teskno, chtěla bych vědět, jak hrdinové, které jsem si oblíbila, žijí dál, jak se jim vede a jestli se pořád mají stejně rádi. A tady se mi toho dostalo. Nemluvě o tom, že celý vztah dívka x drak nebyl čistě platonický, ale došlo i na touhu fyzickou, popsanou ale tak jemně, že bych se nezdráhala knížku půjčit i dětem. U dospělého čtenáře však tyto pasáže mohou vyvolat odezvu, protože již ví, o čem se píše, a sám to zažil. Přitom samotné završení aktu lásky není nijak zbytečně popisné či vulgární, ba naopak umocňuje, že se stalo něco krásného a romantického, co nás přesahuje. Zejména prostředí Růžové hory bylo vykreslené tak, že jsem měla pocit, že se vracím někam, kde už jsem kdysi byla, jako dítě, čtenář a divák pohádek. Když došlo na porážku čarodějnice, pozornost Brana, který byl zrovna nositelem děje, byla odvedena jiným směrem, takže čtenář byl detailních opisů ušetřen. Za to jsem na jednu stranu ráda, protože současný naturalistický trend se mi moc nelíbí, ale na druhou stranu mi chybělo vylíčení toho, jak ta mrcha zařve a drak jí ukousne hlavu :-). Zpětně mi totiž chyběla hlubší katarze a pocit, že zlo bylo opravdu potrestáno. Mrzí mne, že jsem nejprve četla Bellis a dračího krále, protože některé souvislosti a návaznosti mi unikly. Takto by mi víc dával smysl vztah mezi lidmi a vílami, nemluvě o postavě Artagana, který v druhém dílu působí spíše negativně, byť jde vlastně o postavu pozitivní, která si jen zažila drsné zklamání. Překvapením pro mne naopak byla Branova osobní historie, která v navazující knížce není zmíněna ani náznakem. Proto těm, kteří by se do této série chtěli začíst, doporučuji začít opravdu prvním dílem. V podstatě to, co jsem psala hned v úvodu, je mojí jedinou námitkou. Protože jsem zhýčkaná epickými autory, kteří v rámci knihy rozvíjejí četné vedlejší linky, seznámí čtenáře i s různými zdánlivě nezajímavými vedlejšími postavami, kterým pak ale věnují pozornost a čtenář padá do kolen, jak to bylo propracované a vše souviselo se vším, potěšilo by mne dozvědět se něco víc o Armadalovi, knížeti Luagovi i jeho synech, stejně jako o tom, jak se Elytrigie dostala k moci a co (kromě dlouhověkosti) způsobilo její šílenství. Serafínin otec jako jediná postava moc mých sympatií neposbíral, i když jako rodič jsem se do něj snažila projektovat alespoň zrnko rodičovské lásky, byť zahrabané pod nánosy odpovědnosti a odtažitosti. Třeba se ještě dočkáme vyprávění i z pohledu jiných, vedlejších postav? Mimochodem… knížku jsem včera před spaním vyprávěla jako pohádku synkovi. Když jsem skončila, souhlasně prohlásil: „To bych chtěl vidět.“

I po druhém čtení se mi to moc líbí. Neodolala jsem a musela jsem si knížku dát znovu s tím, že pak si novýma očima znovu přečtu i Bellis (na tu se teprve chystám). Jistě, napodruhé jsem tam našla pár chybiček, ale celkovému dojmu to neubírá. Tenhle svět si mne naprosto získal a jsem si jistá, že nějakou dobu se do něj budu vracet.