Sekáč

„víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje“ Takže, jestlipak víte, co se může stát, když se začne Azrael, jehož myšlenky, kdyby existovaly v reálném vesmíru, daly by se rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla, nudit? A navíc, když zrovna v ten samý čas, exaktně řečeno, kdy se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“ (jsou to přesně ty vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo a najdete je u SMRŤE, ve všech těch hodinách a hodinkách, které tam pro nás všechny obhospodařuje), takže, zrovna v ten samý čask, kdy auditoři, kteří pečlivě dohlížejí na to, aby vesmír byl patřičně oddělen od času, objeví mezi myriádami světů ten plochý a na něm OSOBNOST, která se tam zničehonic objevila a auditorům způsobuje vrásky na čele, pardon, pardon, naši auditoři samozřejmě žádné čelo nemají, oni nemají ani žádnou osobnost, protože moc dobře vědí, jak je to nebezpečné, takže tam, kde byste hledali čelo a za ním myšlenky (nějak to prostě normální lidskou řečí popsat musíte, i když víte, že to vlastně není možné), takže, tam někde se objevila určitá zachycená nepravidelnost, a samozřejmě, je známo, že tam, kde dochází k podobným výkyvům, tak přesně tam se objevuje osobnost ... tedy „on“ ... někdo, kdo o sobě může tvrdit ... „já“ ... a to je vždycky velký problém. Že vy taky používáte zájmeno „já“ nebo „můj“? Nevyvíjíte se takhle náhodou v osobnost, že ne? To byste pak totiž mohli mít s auditory pěkné opletačky, podobné jako je má zrovna teď SMRŤ. Že by to byl nějaký žert? ... na to má SMRŤ jednoduchou odpověď: "MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL." Jenže Albert je z toho celý vedle: „ ...vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas.“ "JENŽE UŽ JE TO TAK", milý Alberte, když si Azrael něco „umane“, a Smrť si nedává pozor a začne používat osobní zájmena, začnou se dít v realitě takové nepravidelnosti, že auditoři nad nimi prostě jen tak nemůžou mávnout rukou, takže teď má i SMRŤ vyměřený svůj vlastní čas a proto se rozhodne velmi rychle: "VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS!" „A když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se Albert. Smrť vysedl na koně. "UTRATÍM HO!" Plop ... byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu... „Mám takový dojem, jsem si skoro jistý ... podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne?“ Takže, tomu je samozřejmě potřeba urychleně udělat přítrž, a jak jinak, než pro JEHO vlastní dobro, že ... no a co se týče intelektuálních kvalit, tak od toho tu jsou samo sebou mágové, aby se o to pokusili ... A co z toho všeho plyne? ... tak na to si už musíte přijít sami ... na tuhle dobrodružnou cestu vám přidám jen ještě jeden malý, soukromý, postřeh ... Smrť je mnohem víc lidský, než ta celkem početná skupina lidí, kteří se rozhodli, že ten svůj vyměřený čas ... jen tak promrhají. A jaké z toho plyne ponaučení? ... hlavně si nezapomeňte napsat do diáře ... „znovu se narodit“ :-).

Je to téměř až paradox, ale těžko najít sympatičtější postavu, než je Smrť. Je zkrátka naprosto neodolatelný. Dokonale čistá duše. Nejvíc jsem se bavila, když ve své totální naivitě na základě informace, že „nejlepšími přáteli každé ženy je pár pěkných diamantů“, sháněl kámen, který by byl co nejpřátelštější. :-D „Pane, dovolil bych si poznamenat, bez obav z přílišné troufalosti, že jsme naši obchodní politiku nikdy nebudovali na přátelství a náklonnosti prodávaných kamenů,“ vypravil ze sebe obchodník. [...] „Ten má osm set padesát karátů. A pane, abych předešel vaší otázce, tak s tím bych rád vlezl i do postele.“ Moc povedený, úžasně vtipný a zároveň moudrý a citlivý příběh. Z celého srdce doporučuji.