Satanova aféra

Doprdele… to bylo něco. Na Sibby jsem byla neskutečně zvědavá už z předchozích dílů. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo to vlastně je, co se jí v dětství stalo a co z ní udělalo takhle šílenou ženskou. A teď už to vím. Její dětství ji doslova zformovalo. Život v sektě, otec tyran… Jenže z člověka, který měl poznat dobro a zlo, se stal někdo, kdo si pravidla dobra a zla vytvořil úplně po svém. Sibby je kat, lovec, soudce… a zároveň žena, která je přesvědčená, že svět čistí od těch, kteří si zaslouží zemřít. A právě tady jsme se mohli podívat přímo do jejího nemocného mozku. Do toho pokřiveného světa, ve kterém všechno dává smysl jen jí samotné. To, co je pro normálního člověka naprosto šílené, dokáže Sibby ve své hlavě přetvořit v něco správného, oprávněného a vlastně úplně přirozeného. A to mě na ní fascinovalo snad nejvíc. A její „pomocníci“? No… co si budeme. Její způsob uvolnění, sex, krev, smrt a rozkoš jsou tady propojené tak dokonale zvráceným způsobem, že jsem místy jen zírala, co to sakra čtu. Nejvíc mě dostávalo, jak si Sibby ve své hlavě dokáže všechno vysvětlit. Ona přece není šílená… ona je osvícená. Takže jo… Sibby mě fascinovala už předtím a teď konečně vím proč. A jestli jsem si někdy myslela, že už mě H. D. Carlton ničím nepřekvapí, tak jsem se sakra spletla. Tohle bylo extrémně zvrhlé, ujeté, krvavé a úplně nemocné.

Tyjo, tohle bylo tak strašně kruté a krvavé, že nevím, jestli jsem to potřebovala číst :D Pořád platí, že sérii miluju, ale ani Kde je Molly, ani tato kniha mě vůbec nenadchly.