Samuraj

Šúsaku Endó svůj román zasadil do doby zámořských objevů a křesťanské expanze do neprobádaných končin světa v 16., 17. století. Zásadní je podle mě pohled z japonské, tedy té druhé strany, kterou chtěla křesťanská církev dostat do svého vlivu. Přitom se Endó převážnou část zaměřuje na centrální postavu misionáře a kontroverze, s jakými ke své misi tato skutečná historická postava, španělský bojovník za šíření učení Krista, vystupovala. Podobně jako v Mlčení, kde se Endó věnuje příchodu křesťanství do feudálního Japonska a stíhání jejích misionářů, zde odhaluje niterné smýšlení misionářovo. Ten nejenom že usiluje o prosazení křesťanské církve do země tradičních buddhistických chrámů, ale stejně urputně bojuje s japonskou odměřenou mentalitou, která brání exaltovaným a "dětinským" projevům hlubokých citových prožitků a sounáležitosti rodinné, ideologické i náboženské. Vedle toho vede misionář i boj v rámci samotné křesťanské církve mezi tzv. Petrovci a Pavlovci s odlišnými metodami šíření křesťanství. A tak nahlížíme nejen do duše kulturně zcela odlišného orientu, ale i svárlivého světa domýšlivého, rozpínavého evropského křesťanského světa. Postava samuraje (jehož jediným známým světem před cestou do Nového Španělska je rodná vesnice v mokřadu) představuje misionářovu protiváhu... a jako by ustupovala do pozadí díky mentalitě japonské kultury. Jenže ani tu autor nevykresluje coby ideál doby. Z románu vystupuje snaha japonské společnosti násilně potlačit tehdejší cizácké elementy, využít je, zkorumpovat a podvodem/rádoby konverzí ke křesťanství pak získat ekonomické či technologické výhody. Do toho vstupuje nepochopení toho, jak mohou křesťané uctívat zhroucenou, vyzáblou postavu na kříži, tak nesrovnatelnou s velkolepými sochami buddhistických bohů. Japonský autor Endó, sám katolík, zjevně stojí na hraně mezi těmito dvěma světy, a cítí potřebu přiblížit tento kulturně-religiózní historický střet, stejně jako cestu z něj. Klidná, až vypočítává síla buddhismu stojí proti bezmezné, někdy až fanatické víře křesťanské. Přes urputnou snahu křesťanských misionářů se japonská duše ani kultura nenechávají zlomit ani zviklat. Až samotná postava Ježíše přibitá na kříži sehraje v závěru této misionářko-konvertitní anabázi rozhodující roli. Zajímavý, byť mučednický závěr. Křesťanská komunita v Japonsku tvoří dnes něco málo přes 2%, nesrovnatelné třeba s Filipínami, kde křesťané představují nějakých 93% celkového obyvatelstva. Tady kolonizující Španělé uspěli na celé čáře a španělský odkaz je zakódován v samotném názvu ostrovů. Vzhledem k japonské mentalitě však i 2% jsou optimistické číslo. "Japonsko je malá, chudá země. Z toho titulu udělají Japonci cokoli... Pokud je nebudeme ponižovat, pokud nebudeme budit jejich hněv, a pokud jim místo toho nabídneme zisk za uznání šíření naší víry, tak jsem si jistý, že pronásledování přestane... Japonci dají za zisk cokoli... Mohli by nám dát i svá srdce."

"Japonci nikdy nežijí jako jednotlivci. My evropští misionáři jsme si této skutečnosti nebyli vědomi. Předpokládejme, že zde budeme mít jednoho Japonce. Pokusíme se ho obrátit na víru. Ale v Japonsku nikdy nebyl žádný jednotlivec, kterého bychom mohli nazvat ‘on’. Má za sebou celou vesnici. Rodinu. A ještě více. Jsou zde také jeho zesnulí rodiče a předkové. Tato vesnice, tato rodina, tito rodiče a předkové s ním jsou úzce svázáni, jako by to byly živé bytosti. Proto se nejedná o izolovanou lidskou bytost. Je to celek, který na ramenou nese břímě celé vesnice, rodiny, rodičů a předků. Když říkám, že se vrátili k tomu, čím byli původně, myslím tím, že se vrátili k tomuto světu, k němuž jsou tak pevně připoutáni." Hluboká, silná kniha. Cesta osobní víry, diplomatická mise a především mezikulturní střet dvou naprosto odlišných kultur, západního křesťanského světa a východního budhistického feudálního Japonska. Horlivost, vášeň až posedlost františkánského mnicha, odevzdanost a věrnost japonského samuraje. Velká oběť, odhodlání a závěrečné prozření na obou stranách.