Samotáři

V příběhu prožijeme v retrospektivách celý život jamajského přistěhovalce Huberta do vysněné Anglie od poloviny 50. let 20. století po současnost. Přes těžké začátky a rasovovu nesnášenlivost se jedná o laskavé čtení a zároveň smutné. Dnešní osmdesátník Hubert řeší/neřeší aktuální téma, a to epidemii samoty.

Po chvíli čtení mi kniha malinko připomínala knihu Muž jménem Ove. Starý pán Hubert, přes 80 let, žije sám, vypráví své dceři Rose o svých vymyšlených přátelích, aby si nemyslela, že je osamělý. A vzpomíná na svůj život přistěhovalce z Jamajky do vysněné Anglie v 50 letech 20 století. Do jeho samoty mu jednoho dne vpadne mladá žena Ashleigh se svou malou dcerkou Laylou. Nutně potřebuje pohlídat dceru a osloví souseda Huberta. Zprvu je z toho překvapený a mrzutý, vzpomíná, jaké to bylo se starat o své děti. Vymyslí spolu projekt pro osamělé samotáře. Samota je horší než rakovina…začnou tisknout letáky, založí skupinu na sociálních sítích, pořádají čaje pro skupinu lidí, kteří žijí sami a na ulici nikoho neosloví. Možná tak získají nové přátele. Je to citlivý, lidský román o několika postavách, které spojuje jedno téma a to samota. Jejich osudy se začnou propojovat v celek. Kniha střídá kapitola “tehdy” s kapitolou “teď “. Někdy stačí jen malá pozornost, aby druhému změnila život! Přestože se kniha dotýká vážných témat, nepůsobí depresivně. Naopak nabízí naději, humor a připomíná, že nikdy není pozdě otevřít se novým přátelstvím. Samotáři jsou knihou, která pohladí po duši a připomene, jak důležité je nebýt na život sám.