I druhá humorná kniha s hlavním hrdinou Alexandrem je podařená. Je plná zábavných situací a nadsázky. Je tu spousta vtipných přirovnání a úsměvných slovních spojení. Alexandrovo rozhodnutí v závěru knihy může sice působit trochu neuváženě, ale zároveň také maximálně svěže. Případné pokračování, které bych jen uvítala, by ani tak nebyl problém. Každý člověk může změnit názor a udělat nové rozhodnutí, například se vydat jinou cestou či se naopak vrátit ;-). Tentokrát jsem smíchy nevybuchovala jako u předchozí knihy, ta byla pro mě lepší, ale pořád je to veselé a pohodové počtení, které si zaslouží 5* a doporučení.

Tohle jsou ty knihy, o kterých bez problému můžete říct, že je napsal život sám. Naštěstí nejde o tragédii, třebaže se říká, že cizí neštěstí nejvíc potěší (možná proto v žebřících vedou buď drasťáky, nebo příběhy z koncentráků); každopádně jak už sám název napovídá, tahle novelka je spíš dílem komedie. A že Aleš Vogel umí. Ačkoli tady je třeba říct, že se na mém hodnocení dost odráží skutečnost, že mám mnoho důvodů se s autorem v jeho polemice shodovat. A to ani nejsem učitel a ani nežiju sám mezi ženami. Tohle je ovšem ten druh nenásilného humoru a nostalgického vzpomínání na to, co bylo dřív a jak je to teď, že prostě nelze, než souhlasně kývat hlavou. Obzvláště když dojde na skutečné hrdiny dětských let - popeláře. Youtubeři, pukněte závistí! Navíc je celé vyprávění natolik krátké, že než může dojít na nějaké zaběhnuté motivy, průhledné zápletky a nudné pasáže, konec je rázem tu. A že jde o pořádný cliffhanger. Teď jsem jen zvědav, jak si autor poradí s případným pokračováním.