Rudá

Ačkoli jsou dialogy občas okořeněny drsnou hláškou či peprnějším výrazem, Dalibor Vácha jimi docela šetří. Možná i proto jeho svět a hrdinové působí velice realisticky, a to navzdory tomu, jak silným fantasy prvkem jsou nadpřirozené schopnosti esperů. Vlastně celá kniha jako by dýchala myšlenkou, že válka je nejen vůl, ale křiví charaktery a zbavuje nás lidskosti. „Nedokážeme si představit, že by se situace vrátila k normálu. Zvykli jsme si na chaos, smrt, na šílenství. Nedokázali bychom žít v mírových podmínkách.“ (str. 214) Oproti Šedé má Rudá díky pravidelnému střídání postav neskutečný spád, zároveň čtenář ještě více do hloubky poznává svět, v němž Váchovi hrdinové žijí a trpí. Tomu napomáhají stejně jako minule výňatky z dobového tisku. A jestliže Šedé někdo zazlíval, že klamala tělem a místo českých Avengers přinesla něco jiného, teď už ten pocit mít nejspíš nebude.

Druhý díl série ŠEDÁ jako by snad ani s prvním neměl, co se týče stylu, nic splečného. Čtivé, svižné, zajímavé. Začínáme v cirkusu, kam se Jenovéfa přesunula k příbuzným. Zde je jakási přestupní stanice pro dohledané espery z Továrny, kteří následně pustují na vojenskou základu v Ralsku. Zde mají tajné útočiště před vojskem, které je neustále nahání, loví. Sledujeme tři dějové linie -Jena, Karel a Mišo. Sledujeme hon na espery. Vypuknuvší válku v Evropě. Obsazení Československa ruskou armádou. Vzájemné boje. Negativní epsery. Kostěje.... Evidentně se autor poučil v prvním díle a druhý již napsal srozumitelně, tak aby své myšlenky dobrého tématu a příběhu dokázal čtenáři přenést tak, jak zamýšlel. Druhý díl je mnohonásobně lepší a čivější než první. A ačkoli se jmenuje RUDÁ, hlavním tématem je konečně ŠEDÁ.