Rituál Turínského koně

Chvílemi drásavé, chvílemi zábavné - a velmi, velmi autentické. Ironicky (ale jen trochu) vzato, tématem je víra (čili prodírání se k té osobní), naděje (že nic horšího než následky rakoviny a ACH už nenastane) a láska (k tomu, co zbylo z rodiče, k tomu, co zbylo z přátel, k tomu, co zbylo z vypravěče). Jako základní pocit vnímám únavu. Oceňuji jazykovou vytříbenost. A doporučuji přečíst najednou - k té bolesti, zlosti a zároveň smíchu se člověku dost špatně vrací...

konfesijní zápisky? stylizované úvahy? možná, rozhodně ne román... text, pokud chce být beletrií (a to chce, protože metaliterární prvky nárazově obsahuje), je formálně i obsahově nedotažený (tištěn je obrovským tučným písmem a s velkým okrajem, aby vydal na knížečku i tak útlou jak žiletka), mluvčí se neobrací k adresátovi s nějakým sdělením, naopak se obsedantně zabývá sám sebou a spoléhá na svůj cynicky groteskní životní osud a výlučnost prostředí, v němž se pohybuje: stárnoucí homosexuál a masochista se musí po rakovině konečníku (ten je mu zašit a na břiše upraven vývod) vzdát oblíbených BDSM hrátek v nějakém soukromém klubu pro menšiny, tak se začne hledat v katolické víře a pseudojungiánských příručkách; otec, který ho zavrhl, už zemřel s demencí a matka s ní k brzké smrti spěje, přesto si ji vezme domů z LDN a pokouší se o ni starat... to je jistě smutné i hodné obdivu/soucitu (?), ale nic víc... mluvčí nedospívá k žádnému řešení, poznání, obratu ve smýšlení... nevím, co si z toho vzít