Říše prokletých

Čteno v originále. 4,25/5* Autor se stále drží svého stylu vyprávění. Jeho postavy jsou šedé, spasitelské, sarkastické, závislé na návykových látkách, velkohubé, sprosté a naprosto návykové. Svižné a vtipné dialogy jsou samozřejmostí. Druhý díl jsem si užila, nicméně musím srazit body za ten utahaný začátek, který mě dost nudil. Je vyprávěn z pohledu Gabriela, ale svůj vlastní prostor zde dostává také jeho sestra Celene. Trochu mne mrzí, že jejich vztah se od dob jejich dětství tolik pokazil a uvidíme, co s ním udělá Kristoff v pokračování. Jejich posluchač/historik byl se svými postřehy také topka. Kniha má opět krásné ilustrace, jež vás přenesou do světa krvelačných bestií, které stojí na špici potravního řetězce a mají tu výhodu, že dnesmrt zatím nebyla pokořena. Nejlepší část byla ta ze zajetí u Dyvoků (Nikita a Aaron) a exkurze Gabriela a Phoebe na vysočině. Některé vtípky se tam vyskytovaly opakovaně, ale člověk to rád spisovateli promine a jsem rozhodně zvědavá, jak příběh v poslední části hodlá ukončit. Archaická angličtina byla pohlazením a balzámem pro duši, stejně jako jednotlivá nářečí. Velkolepá bitva a finální odhalení vás nenechá v klidu a budete nadšeně vyhlížet další Kristoffovu publikaci. Dior a Gabe . Celkem se v tehle části i autor odvázal a střídání v bdění u Esani/Esana jako u Underworld bylo super. Snad se ještě něco dozvíme o Gabeovo otci, přestože skončil, jak skončil. Taktéž se nemůžu dočkat osvětlení osudu Fabiena Vosse.

Tak tohle je to nejlepší, co jsem za poslední roky četl!