Říkali mu Pirát

Knížka předčila moje očekávání, poznání krás a lidí z Gruzie je úchvatné, nechybí gastronomie, přátelství a kavkazští medvídci, Skvělý cestopis napsaný s lehkostí, nadhledem, humorem a i vážně nevážně. Knihu doporučuji.

takový netradiční cestopis...něco mezi cestopisem a příručkou pro milovníky psů, kavkazáků obzvláště...já se mezi ně neřadím, chovám morče ;) ale ráda si přečtu něco nového... Autorův styl je takový svojský..upřímně, zejména ze začátku se mi nečetlo velmi dobře. A také mi chyběl gruzínský slovníček - text je prošpikovaný spoustou výrazů, názvy jídla počínaje, běžnou konverzací konče...a já si je z větší části musela domýšlet. Zajímavé bylo zejména setkání s Iraklim a prolomení ledů..autor používá termín dejá-vu....Gruzii si zamiloval a já i z toho mála fotodokumentace, co ke knize pořídil, věřím, že tam´v horách musí být krásně.. Určitě to není země pro každého, tak jako Tarty nejsou psi pro každého...Irakliho metody výchovy a výcviku jsem také tak úplně nepochopila - na jednu stranu velký respekt psovy povahy, a na druhou sjednání si poslušnosti. Dokázal psa spravit, ale třeba stejně bylo nutné respektovat jeho nastavení vůči lidem - třeba konkrétně Akbar nesměl vidět jeho syna Giorgiho, jinak byl průser...nebo jiný pes netoleroval tmavé oblečení...takže přeci jen byli svým způsobem nebezpeční a nevyspytatelní.. A jak jsem pochopila, chovatelé u nás odsuzovali použití klacku alias dubinky, ale stejně si někteří z nic museli vybojovat svoji pozici...a i tak psi často končí na řetězu jako nebezpečné bestie... Výsledek - nejsem milovník psů (prostě to tak je) a vůči plemenům jako Tarty mám neskutečný respekt. A kniha na tom nic nezměnila. tak trochu jsem nepochopila výchovný systém, zato jsem pochopila rozdíl mezi originál plemenem a ruskými kříženci. A také mě autor navnadil zjistit si o Gruzii trochu více...;) Sice mi styl psaní úplně nesel, ale i tak hodnotím nevšední zážitek jako velmi dobrý...