Řeka bohů II – Sedmý pergamen

Od dob eunucha, otroka a písaře Taity, geniálního architekta, inženýra, básníka.... uplynuly 4000 let. Mistr afrických románů Wilbur Smith tentokrát neodolal a do románu zakomponoval i svou vlastní osobu. Jak nezvyklé. Potkáváme královnu Lostris i faraona Mamose VIII., respektive jejich pergameny či mumifikovaná těla. Smith vytvořil příběh à la Indiana Jones a hledače staroegyptských pokladů provází sám Taita, tedy jeho odkaz. Smith opět dokázal navodit kontinuální napětí a bezpečně připoutat mou pozornost. Ze současného Egypta nás božská řeka Nil zavádí dále do válkou zbídačené a politiky a vojenskými generály zkorumpované Etiopie konce 20. století, stále plné násilí a bezpráví. Ideální románové prostředí. Smith nás přivádí do Tanova (jak jinak) jezera (bazénu:) a řeky Dinder (Dandery), přítoku Modrého Nilu. Smith do příběhu zasadil i postavu bývalého agenta KGB - pořádného parchanta, který se v Etiopii usadil od dob sovětské podpory etiopské vlády. Od Řeky bohů jsem si nechala rozumný odstup a umožnila tak jejímu pokračování, příběhu sedmého pergamenu královny Lostris, aby mě - opět - zcela pohltilo. Wilbur Smith je mimořádný vypravěč a jeho virtuózní hra na city je očividná. To ale do románu patří. Nevadí mi proto ani jeho urputné happyendy, protože jsou vážně zasloužené.

První díl této série byl pro mě skvost, druhý díl se přenesl o 4 tisíce let do budoucnosti, ale na čtivosti neubral ani o píď. Kniha mě vtáhla do děje velice rychle a vypustila mě až s poslední stranou. Velice se mi líbilo, jak i přes takový časový rozptyl dokázal autor skvělé navázat na to, co se dělo v první knize. A ještě více mě nadchlo, že sám sebe zahrnul do děje a reagoval na svou první knihu a částečně zpochybňoval její autenticitu. Tomu říkám kvalitní smysl pro kritiku i částečně humor.