Půlnoční výprodej

Příchod skupiny vyšetřovatelů Úmluvy na Manhattan změní rovnováhu sil a všichni podivuhodní tvorové, včetně kryptozooložky Verity Priceové, se ocitají v ohrožení života. Seanan McGuire pokračuje v urban sérii InCryptid druhým dílem, jenže to, co tak skvěle fungovalo u předchůdce, dostalo tady příchuť hořkosti a promarněných nadějí. Jako by autorka ztratila prvotní nadšení a zčista jasna nevěděla, co si s Verity Priceovou a jejím spolkem počít. Hravost a lehkost se vytratily neznámo kam. Z textu je cítit urputnost a vypočítavost. Tahy figurek po šachovnici nectí pravidla a často ani logiku, takže se objevují přesně v těch pozicích, kde jsou v dané chvíli potřeba, aniž by pro to existovaly předpoklady nebo nějaká zdůvodnění. Některé scény, přestože jsou široce otevřeny a je jim věnován prostor, se nedočkají uspokojivého završení a je tedy diskutabilní, proč tu vůbec jsou a jaký je jejich účel. Konflikt mezi Úmluvou a Verity Priceovou měl otřást světem, nenechat kámen na kameni, ale místo toho mu chybí gradace, energie i přesvědčivost.

Nakladatelství Fantom Print se rozhodlo vydat pouze tři díly série a já tímto děkuji za jejich rozhodnutí. Protože ačkoli se jedná o průměrnou urban fantasy, kupovala bych si ji a četla, protože se mi líbí svět kryptidů a rodina Priceových je mega sympatická. Jenže bohužel tam klady končí. V druhém díle už zvadla i úroveň humoru, to je pro mě podstatná závada. Verity je pořád sympaťačka, Sarah a zbytek party jí zdatně sekunduje, Dominic se hezky vybarvil. Ovšem záporáci jsou ploší jak žehlící prkno. Čekala jsem, že začnou trochu pochybovat, že zakolísají ve svém přesvědčení, ale – což souvisí s další podstatnou závadou – způsob, jakým byla mise Úmluvy v New Yorku vyřešena, byl možná logický (a pro mě rozhodně nečekaný), nicméně prostě nudný. Zatímco Dominic v prvním díle kolísal mezi Úmluvou a zdravým rozumem a tím získával plusové body, tady se jednalo o papírové inkvizitory slepě dodržujících naučená dogmata. Takže se vlastně celou knihu jenom spřádaly plány obrany, budoval se kryt, byl osídlován různorodými bytostmi (aby byla celá budova okamžitě vystěhována v průběhu jedné stránky). Pak jeden dramatický souboj a šlus. Tím pádem mi začaly vadit i typické komponenty brakového textu – nevysvětlitelné činy postav. Děje se odehrávaly tak, jak chtěla autorka, nikoli podle příčinné následnosti. Jak Margaret věděla, kudy přesně Verity poběží a kde špatně odhadne doskok? Jak Dominic odhadl, kterým kanálem, kde a hlavně kdy Sarah vyleze? A podobně. Zábava to byla, to nepopírám, ovšem o třídu horší než první díl. Přeloženou trojku ještě zvládnu, ale jak už jsem uvedla, jsem ráda, že o dalších pokračováních nemusím uvažovat.