Rukopis mapuje proces dynamické psychoterapie a autor je si nepochybně vědom jak tradice, tak pestrosti současné praxe. Má opravdu bohaté literární znalosti, z druhé strany je schopen podpořit svá tvrzení důkazy neuropsychologie či imunologie a dalšími argumenty z ryze somatické a pozitivistické oblasti. Odhalené skutečnosti, platné pravdy ani vlastní zkušenost nebrání autorovi, aby v podtextu připomínal, že poznání našich smyslů je velmi nejisté a převedení těchto poznatků do slov nemusí být přesné; že je třeba se stále ujišťovat o specifickém kontaktu dvou jedinečných bytostí, které mají a někdy nemají společný cíl; a co dělat v případě, že se cíle rozejdou. Text je mnohovrstevný sám o sobě a skrývá v sobě navíc jakési „metaposelství“, které vnímavému čtenáři odhalí a nabídne porci čehosi mnohem podstatnějšího, než je psychoterapie.