Priznania z ústavu

U každého příběhu Jack uvádí, že vám z toho bude špatně; snad u každého zmiňuje, že určitou část vynechal pro její odpornost a úplně na konci každého si neodpustí, že jestliže jste poznali, kde se ústav nachází, máte za ním přijít do hospody v bezprostřední blízkosti budovy a vzájemně si o všem popovídáte. Tenhle opakující se koncept byl otravný. Zločiny jako takové šokující nejsou, děsivé mi to rovněž nepřišlo, že to není pěkné čtení, rozhodně nepopírám. Nejsem ale cynik, nejvíc zle mi bylo z čísla dvě. Autor sám na začátku uvádí, že není žádný spisovatel a jen předkládá, co od vrahů získal; tomu odpovídá jednodušší jazyk, díky kterému máte knížku přečtenou během chvíle. Zločincům jsem nevěřila, respektive dle toho, co vyprávěli, si nemyslím, že by policii trvalo dlouho je dopadnout. Není to žádná sonda do jejich myšlenkových pochodů, jen povrchně se dozvíte, co je k tomu vedlo (zhruba stejně, jako když někomu řeknete, proč jste si uvařili špagety k obědu). Doporučuji rozhovor s překladatelkou Lenkou Petráškovou: https://www.nasenakladatelstvi.cz/blog/rozhovor-s-prekladatelkou-lenkou-petraskovou