Přístav

filozofický román? filozofický čím? tím, že pojmenuje psa Sokrates? že místo vlasů popisuje kadeře? že autobio-femme fatale medituje nad příchutí zmrzliny ve Františkánské zahradě a všude rozdává "tajemné" pohlednice? ani sie-forma nezachrání plytké plky další slečny v řadě okouzlených první vysokoškolskou přednáškou z dějin antické filozofie, které se vypisují ze svých postpubertálních rozpaků

Další zábavná prvotina, která nestaví jen na neotřelým ději, ale především na způsobu, jakým materiálně buduje vlastní svět. Jejím středem je kavárna Přístav – místo, kde se přetížený lidi postupně proměňujou ve figuríny. Nejde o kavárnu s kyselým filtrem, ale o její přesný opak: prostor, kterej se člověku otevře v momentě skutečný nouze jako sladký vysvobození. Stačí vzít za ocelovou kliku a vstoupit do prostředí bez nároků a konkrétní nálady – vyhlazenýho tak důsledně, že přestává klást jakýkoli odpor. Místa, kde neutralizace funguje jako nejžádanější kvalita. Působení Přístavu je až sedativní. Ne omamně, ale ukolábavě. Nechce po člověku pozornost ani rozhodnutí, jen setrvání. Čím dýl v něm člověk zůstává, tím míň má důvod odejít – a tím míň si i pamatuje, proč vůbec vstoupil. Právě v tom spočívá jeho zlověstnost. To, co se totiž zpočátku jeví jako hájemství pro vyčerpanýho člověka, je spíš plíživě se rozlívající strnulost a nehybnost. Přístav se mění v zónu suspendovanýho života - komfortní kapsu reality, která je nebezpečná právě svou nenaléhavostí a vytrvalým umrtvováním potřeby stávat se. Nenabízí únik, ale náhradu. S každým dalším vypitým douškem indigový tekutiny je tu člověk o krůček blíž dokonalý hladkosti figuríny, která má přítomnost, ale žádnej děj. Podobu, ale žádnou vůli. Stejně jako u Theseovy lodi tak není možný přesně určit moment, kdy k proměně došlo. Figurína není někdo jinej, ale ten samej člověk, postupně zbavenej všeho, co vytvářelo jeho neklid: touhy, pochybností, paměti, očekávání, viny. Otázka po vzoru lodi tak zní: když odejde všechno, co tě tížilo a hnalo, zůstáváš to ještě ty? Síla Fílový knihy spočívá i v tom, jak důsledně buduje skrz povrchy a textury. Architektura samotnýho Přístavu je navržená přesně tak, aby nic nedráždilo, nic neodporovalo, nic se o vás nezachytávalo. Hladkým interiérem vane mořskej vánek, kterej se nikde neodráží ani netáhne - je tak akorát, aby nerušil a zároveň zachovával minimální živost. Stejná hladkost se přenáší i na těla postav: Helena a Ludvík jsou popisovaný skrz paže a ruce, tělesně matní a křehcí, jako by se i jejich fyzická přítomnost postupně měnila v další součást interiéru. Figurínová pachuť, která se knihou táhne, se tak neustále zahušťuje. Znepokojivost knihy nespočívá v pasti, z níž není úniku. Spočívá v nabídce komfortu, přesně kalibrovaný na unaveného člověka. Přístav není represivním prostorem, ale pečujícím systémem: zahřívá, tiší, stabilizuje. Zároveň však nenápadně přebírá funkce, který dřív náležely vnitřnímu pohybu. Bejt figurínou tak není trest ani selhání, ale řešení. Stav, v němž člověk není zranitelnej, protože se už nemusí vztahovat. A právě proto se Ludvík ani Helena do světa nevracejí: návrat by znamenal znovu přijmout tíhu, která je do Přístavu přivedla. Je to symptomatická odpověď na civilizační únavu, v níž lze volit buď výkon, nebo úlevu – jen málokdy obojí.