Přístav

Je vůbec možné najít dokonalost, když všechno kolem je relativní? Člověk nemůže být stále tím, kým byl před lety. Která z událostí však jeho proměnu způsobila? A má vůbec smysl zkoušet se vracet k tomu, kým jsme bývali? Většina figurín, které přebývají v kavárně Přístav, se ničím netrápí. Ve věčné blaženosti nemyslí na to, jaký byl jejich život v době, kdy byly ještě lidmi. Jen Gabriel a Helena úplně zapomenout nedokázali. Vzdávají se proto věčnosti a vracejí se do svého životního příběhu, aby prozkoumali jeho zlomové okamžiky a znovu a jinak mu zkusili porozumět. Čtivý filozofický román Karolíny Fílové se zabývá tématem možností proměny lidské identity na pozadí myšlenkového experimentu známého jako Theseova loď. Barvitý příběh plný atmosfér a prožitků klade otázky po možnostech morální dokonalosti ve světě, kde je všechno včetně člověka jen relativní. ––– Přímo o tématu hledání mě napadlo psát kvůli paradoxu z Platónova dialogu Menón, podle kterého je hledání nemožné, protože buď víme, co hledáme, a tak to nemusíme hledat, anebo nevíme, co hledáme, a tak to ani nemůžeme začít hledat. Tahle myšlenka mi přišla zároveň zajímavá a těžko uplatnitelná v běžném životě a kniha tak byla pokusem vyzkoušet, jak by takový paradox vypadal přímo v mezilidském vztahu. Svět figurín, které jsou přesvědčené o bezmezné pravdě svých morálních přesvědčení, představuje další podobu bílého šumu — neměnného proudu slov, které svou nezpochybnitelností splývají do nesrozumitelných obrysů.