Princezna

Ano, ano. Sice je to už asi tak sto let co jsem princeznu četla (pro upřesnění, cca dva týdny), ale pořád ve mně přetrvávají pocity z tohohle úžasného zážitku. Vzhledem k tomu, že paní překladatelka se takhle daleko na Wattíku nedostala, neměla jsem tentokrát s čím porovnávat. Ale jedno je jisté. Rodina Monetových třeskurychle stoupá do výšin po žebříku mých oblíbených knih. Miluju je všechny Monety. Hailie se občas chová, no, jak bych to popsala, trochu zvláštně, ale nikdo není dokonalý že? *možná pan Sencen...přemýšlim....miluju jeho vlasy :P Musám si urychleně koupit trojku. Ale znáte to. Prašulek není nikdy dost. Kolikrát prostě jen tak náhodně přidávám knihy do košíku a dělám že si je jednou všechny budu moct koupit :D Nebo víte co mi připadá naprosto nepochopitelné? Víte jak jsou pracháči. Takoví ti co mají tolik peněz, že kurnik nevědí co s nimi? Proč mi nikdy nepřijde email jako: Hele, cum. Někdo se rozhodl ti nadělit milionek na knížky. Pane Monete? Mrk mrk?? Kdepak. S Vincentem radši kšefty žádné :D P.S.: Fakt úžasné!!

Princezna navazuje na události i styl prvního dílu (Poklad) tak důsledně, že jsem si do poloviny knihy byla téměř jistá, že další díl už číst nebudu. Hailie se stále přizpůsobuje změně životního stylu a životu s bratry. Hledá si nové kamarády a snaží se zorientovat ve světě mocných a bohatých, se všemi jeho klady i zápory. Přesto mi přijde až nezdravě psychicky nevyrovnaná – bojácná, úzkostná a extrémně závislá na mínění ostatních, což je místy až nezdravě submisivní. Vždycky když se konečně objevil náznak děje nebo akce, velmi rychle se překlenul a znovu se řešila délka sukně, na koho se může usmát a kdo jí pomůže s první menstruací v domě plném mužů. Atmosféra poddanosti a závislosti je tu ještě výraznější než v prvním díle; Hailie působí spíš jako figurka v cizí hře než jako hlavní hrdinka vlastního příběhu. Na druhou stranu – ke konci už je znát drobný posun v její osobnosti. A i když mě některé momenty frustrovaly, kniha se čte velmi dobře.