Příliš silný kafe

Možná bude tento komentář smazán, protože si nemohu pomoci, ale k popisu použiju jedno slovo - magořina. Co někoho přiměje, že napíše takovouhle šílenost? Tím ale nemyslím, že by to byl odpad, ale šílenost ve smyslu děje.

Příliš silný kafe je kniha rozkročená mezi horrorovým bizarrem a detektivním sci-fi. Pokud jde o mě, bizarro a sci-fi se k sobě mají podobně jako horror a fantasy - ze své podstaty tvoří protipóly. Na bizarro se však příběh bere příliš vážně, naopak na sci-fi je děj příliš fantasmagorický. A jelikož po první třetině příběhu se příběh ustálí na detektivním sci-fi s bizarro-horrorovými prvky... tak bych knihu po celém tomto šermování žánry s ledovým klidem označil za weird fiction. Mám ovšem pocit, že příběh tohle své specifikum nevidí - a to se projevuje na jeho nevypočitatelně proměnlivé kvalitě. Má kapitoly a pasáže, které jsou naprosto vynikající, a naopak části, bez kterých by se kniha nejspíš klidně obešla. Někde mi hapruje logika nebo bych potřeboval mapku, jinde je naopak skvěle popsaná akční část či řešení problému. Kdybych měl tyto své pocity z románu vyjádřit jednoslovně, řekl bych, že je nevybalancovaný. Na druhou stranu můžu říct, že mě kniha bavila. Ne v tom smyslu, že bych bez dechu otáčel stránku za stránkou, ale spíše ve všech těch ujetých až surreálných výjevech a nápadech, které se v příběhu mihnou. Slovo mihnou používám záměrně, protože bizarní prvek se tu často objeví, zazáří a hned zmizí. Je to trochu škoda, protože některé nápady by opravdu zasloužily větší prostor a hloubku; ona v principu ani anotací slíbená nezkrotná vlasatost hlavního hrdiny (který je v mnoha ohledech spíše takové chodící trauma) nehraje ve vyprávění žádnou zásadní roli (a přitom tam pro ni příležitost byla). Asi záleží na konkrétním čtenáři, zda mu to sedí či nikoli. Nicméně zdrogovanou recepční nebo přebíjení na robustu z hlavy opravdu jen tak nedostanu. Zajímavou věcí je, že jak někdy vidím děj jako film, v tomto svazku jsem ho vnímal na mnoha místech vyloženě jako počítačovou hru. Od čiré adventury (Adamovo sídlo, vynikající část) až po střílečku (robot). V závěru do sebe všechny dílky hezky zapadly a epilogy potěšily, takže jsem spokojen. Mimochodem, kocour byl naprosto skvělej a konstantně mě rozbíjel! Příliš silný kafe není román pro konformní čtenáře, nýbrž pro otrlé literární dobrodruhy. Knihu si užijí milovníci weird fiction, nepředvídatelného děje a samo sebou i kávovarů.