Tak, jedno upozornění hned zkraje - Kniha rozhodně není nic pro ezopošuky, čtenáře knih s názvem "Moudrost druidů, Keltská magie" a podobných slátanin. Jedná se čistě o literaturu faktu a proto je náhled pana Reichstatera kritický i k mnoha zažitým interpretacím výkladu pohanských kultů Keltů, Germánů, apod. Člověk vlastně zjistí, že valná většina toho, co v minulosti přečetl jsou pouhé domněnky, navíc šířené zástupy opisovačů obšlehávajících teze svých předchůdců - což v této knize neplatí, naopak je zde přehršel původních zdrojů, kam až lze do nejstarší možné historie dohledat původní spisy pojednávající o starých pohanských kultech. Opět tu člověk zjišťuje, že např. i u Germánů a původního náboženství skandinávských etnik toho moc není a víceméně vše vychází z islandských ság sepsaných v době, kdy tzv. vikingskému období už odzvonilo, čili to pár staletí nazpět mohlo být také docela jinak. Knížku bych jednoznačně doporučil někomu, kdo už má o historii Keltů a germánských kmenů něco načteno a stejně tak i nějaké informace o jejich ať už diskutabilních, nebo doložitelných kultech, legendách a panteonech bohů a namísto naivního a romantického přístupu k problematice je schopen i nadhledu a kritického myšlení.

Opravdu skvělý přehled úplně základních otázek toho, co ne/víme a ne/můžeme se dozvědět. Kniha je přesně vyvážená mezi krajně skeptickým a naivně optimistickým přístupem. Koncepčně je skvělý nápad, že ke všem třem tradicím autor přistupuje odlišným způsobem podle typu nejlépe dochovaných pramenů, takže Keltové jsou nahlíženi především skrze archeologii, Germáni prostřednictvím mytologie a Baltové pomocí folklóru, čímž se člověk dozví víc i o možnostech a slabinách těchto tří oborů. Současně ale autor přihlíží i k lingvistice a genetice, a to je třeba ocenit, i když především genetika nenávratně pokročila. Dovedu si představit, že novopohané, především novodobí Keltové, budou zklamáni, na jak chatrných základech budují svoji prastarou identitu, ale podle mě je dobré si nejdřív přečíst tuto odborně poctivou knihu a teprve až poté se klidně odvážit více fabulovat, bájit a fantazírovat. Podstatně podrobnějších a "odvážnějších" knih je na to téma dost. Jen mě překvapilo, že navzdory značnému množství zdrojů, ze kterých autor vychází, tam některé snadno dostupné úplně chybí, například sborníky z edice Svět archaických kultur, ve kterých je různým aspektům kultury Keltů i Germánů věnovaná řada velmi erudovaných kapitol. Tak například na straně 118 autor píše, že nevíme, jak si vlastně staří Germáni představovali odvíjení osudu a možnosti předvídání budoucnosti, přitom ale ve sborníku "Věštění a prorokování v archaických kulturách" (2006) z této ediční řady je k tomu důkladná kapitola od Jiřího Starého. Divil bych se, že by ji autor neznal, když na jiných místech tohoto germanistu uvádí. Stejně tak nepotřebuje (snad příliš populární?) "Encyklopedii keltské mytologie" (2002) a "Encyklopedii mytologie germánských a severských národů" (1999) od Jitky Vlčkové, ale proč nezmiňuje ani obsáhlou publikaci Vladimíra Podborského "Náboženství pravěkých Evropanů" (2006), to je mi opravdu záhadou, zvlášť když jde o produkci téže univerzity.