Předčítač

Tahle kniha je citově tak rozporuplná, až nevím co napsat. Po přečtení musím říct, že s Hannou spíš soucítím, než abych ji obviňovala. Je bezesporu zobrazením silné osobnosti. Je to až s podivem, protože chvíli jsem měla dojem, že je velmi prostá. Až později mi došlo, že vlastně její gramotnost nevypovídá mnoho o její inteligenci a smýšlení. Celkově je kniha čtivá a zvraty v ní přicházejí náhle, stejně jako emoce. První část se trošku víc táhne a třetí část je hodně filosofická. Kniha, u které se čtenář opravdu zamyslí. "Proč se nám to, co bylo hezké, při zpětném pohledu kazí jen proto, že skrývalo i nepěkné pravdy? Vzpomínka občas zapírá štěstí jenom proto, že konec byl bolestivý." "Když jsem byl mladý, vždy jsem se cítil příliš jistě, či příliš nejistě. Připadal jsem si buď naprosto neschopný, nevzhledný a budižkničemu, nebo jsem si myslel, že jsem veskrze dokonalý, a proto se mně musí všechno dařit." "Pokud víš, co je pro druhého dobré a on před tím zavírá oči, musíš se pokusit mu je otevřít. Musíš mu přenechat poslední slovo, ale musíš promluvit s ním, jen s ním, a ne za jeho zády s někým jiným." "Jako otec pociťuji zkušenost, že svým dětem nemohu pomoci, za téměř nesnesitelnou." "Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení. Ale obojí nešlo." "Zkoušel jsem si vsugerovat stav takové neviny, s jakou děti milují své rodiče. Láska dítěte k rodičům je jedinou láskou, za kterou nikdo není zodpovědný." "Pro mě se rozumělo samo sebou, že experimentální literatura experimentuje především se čtenářem, a to jsem neměl zapotřebí."