Pravá krev – Mrtví v rodině

Mrtví v rodině mi asi nejvíc připomínají chození okolo horké kaše. Pořád čekáte, že už se konečně něco začne dít, že přijde nějaká myšlenka či nápad, které celé to vyprávění rozsvítí a ono kde nic tu nic. Než se nadějete, je tu konec a vy se divíte, o čem to vlastně bylo a kam se poděl nějaký ten příběh. Charlaine Harrisová přešlapuje na místě a recykluje minulost. Bohužel se jí nedaří vykřesat z ní alespoň maličkou jiskru a všichni ti mrtví tak působí samoúčelně a nesmyslně. Přitom začátek byl více než nadějný: ztýraná Sookie, prahnoucí po pomstě, kající se Eric Northman, zlidštěný samaritánský Claude Crane, všechno psychologie, útočící na city a slzy jako hrachy, koulející se po tvářích… jenže bum, bác a nic. Zcela promrhaná příležitost. Z pomsty se stalo upachtěné honění se za vlastním ocasem a šílenství posledního carského Romanovce se mi jeví jako schizoidní náhražka z výprodeje, která nezapadla na své místo, protože v Sookiině příběhu žádné místo nikdy neměla. Toto násilné roubování se prostě neujalo a zůstává nezodpovězenou otázkou, proč po něm autorka vůbec sáhla.

Velmi smutný díl. Po všechny předchozí díly postavy v knihách provází smrt, strach a intriky. V tomto díle se spirála děsu hrozivě roztočila a nasála všechny, aby je nakonec vyplivla roztřesené, vyděšené, některé pološílené a mrtvé. Děsím se toho, co je čeká dál. Pokud bych byla postavou v tomto díle, jen bych stála se zaťatými pěstmi, pevně zavřenýma očima , s velice zrychleným dechem bych naslouchala sebemenšímu šustnutí, připravená na boj nebo útěk. Ale Sookie je mnohem statečnější než já. Díky bohu. Takže poslední dva odstavce v knize mne naplňují nadějí....