Tak se tu opět setkáváme, v roce 1Q84, a pokud jste právě otevřeli třetí knihu příběhu, je jasné, že jste (stejně jako já a všichni, kdo čtou tento příběh) přistoupili na důležitý fakt, přistoupili jste na existenci imaginárního světa, který se řídí jinými pravidly, může se reálnému světu hodně podobat, tak, že to až mate, ale taky se může docela radikálně lišit ... přistoupili jste na fakt, že fikční svět je sice nereálný, ale ne nemožný :-) ... proto jste tu, a s očekáváním dalšího vývoje událostí jste nic netušíc vstoupili spolu s Tengem a Aomame do kruhu ... do bludného kruhu myšlenek ... a zdá se, že vystoupit je téměř nemožné ... a taky dost frustrující, jen tak sledovat Tenga a Aomame a jejich zlověstně poklidný (pro čtenáře možná až dost nudný) život ... děj se na chvíli jakoby úplně zastavil ... je to jako obraz, který v jediném okamžiku zachycuje výjev ze světa, ve kterém na večerní obloze plují dva měsíce a který ztvárňuje lidi, kteří tam žijí ... svět ve kterém čas plyne asi úplně jinak ... tak pomalu, že je to až čtenáři zvyklému na náš hektický svět téměř hmatatelně nepříjemné ... a tak se tam tak brouzdáte, chvíli jste u Tenga, chvíli u Aomame, až se vám může stát, že nepostřehnete prostor, který se tu stejně nenápadně otevřel ... netušený prostor pro hru ... na významy, na hledání spojitostí ... všude kolem jsou náznaky, motivy, možné interpretace ... když se vám podaří tenhle prostor objevit ... dívejte se pozorně, je někde na hranici reálného a imaginárního ... možná v něm objevíte kouzlo Murakamiho přiběhu ... nabídne vám pohled do duše člověka ... na jeho vnitřní bouře, vášně, perverze, a na jeho touhu po lásce ... protože právě na ní se soustředí celá třetí kniha příběhu. Je jen škoda, že tenhle příběh o velké lásce z velké části zastiňuje spoustu zajímavých a v předchozích dvou knihách rozehraných témat ... u Murakamiho je to ale celkem běžná záležitost, že dost často mění hru ... původní opouští rozehranou a vrhá se do jiné ... a tak mě ten jasný a naprosto zřetelný konec ... závěrečný výskok z kruhu ven ... docela překvapil, asi jsem to tak nějak nečekala :-). I proto jsem docela dlouho „bojovala“ s hodnocením ... postupně jsem si našla důvody pro pouhé 3, ale taky pro 4, i pro 5*... v duchu jsem znovu procházela příběhem a hledala momenty, slova, věty, které pro mě byly ty stěžejní a bylo jich docela dost a tak jsem taky zjistila, že tenhle příběh není tak úplně jen o Tengovi a Aomame, ono to dost nutí se na ně soustředit a prodírat se jejich vztahem/nevztahem, takže se pak tolik nesoustředíte na všechny ty vedlejší postavy ... a když to uděláte a podíváte se jen o kousíček vedle, dostanete toho hodně navíc ... ... Ušikawu, slídila rozplétajícího řetězec příčin a následků, které se několikrát zpřetrhaly a pak znovu různě a na načekaných místech, propojily ... „Dovedl se stejnou měrou – a v jistém smyslu celým srdcem – vžít do každého z obou protichůdných stanovisek. Tím způsobem si pomaličku polehoučku osvojil schopnost pochybovat sám o sobě. A uvědomoval si čím dál víc, že to, co bývá obecně považováno za absolutní pravdu, je ve většině případů jen velmi relativní pojem. A naučil se i jiným věcem. Například tomu, že rozlišování mezi subjektivním a objektivním není vůbec tak jasné, jak si spousta lidí myslí, a že pokud je dělicí čára mezi nimi už z podstaty tak nejasná, není až zas tak těžké ji tu a tam vědomě poposunout.“ ... Tengova otce ... honícího se celý život za výkonem, za cílem, který vlastně žádným cílem není, a kam ho pohání jeho zvrácené představy o životě zasvěceném práci (ostatně tohle je dost hrozivý obraz celé japonské společnosti) ... s jeho nekompromisností, která drtí dětskou duši, ale i tu jeho ... je dost bolestné sledovat, jak soubor pravidel (v Japonsku dost běžný)opírající se o nekompromisnost (dříve i dnes) muže být tak zlověstně kontraproduktivní a vést spíš než k čemukoliv jinému k přízemnosti a zatvrzelosti (ostatně Aomaminy rodiče s jejich vztahem k víře, to jen potvrzují)... „Dost možná, že si tvůj tatínek odnesl na druhou stranu nějaký tajemství. A tebe to, jak se zdá, zasáhlo. Ale podívej, ty už bys do toho tmavýho vchodu radši neměl dál nahlížet. To nechej kočkám.“ Pochopila jsem ... je čas odjet z Kočičího města ... dokud ještě jezdí vlaky :-).

A zase mě dostal :o)!