Poslední interview

Konečně jsem to dočetla - to je úleva! Nejdřív pocit něčeho nového, nezvyklého...později se to hezké a dojemné utopilo v množství vět a opakujících se témat, které nám autor (snad?) upřímně předkládá. Některé zážitky jsou zpracované působivě (osud přítele Ariho, vztah k dětem, ženě...), ale je toho moc, také některé izraelské reálie mi čtení vzdalovaly. A hlavně - za celou dobu jsem si nezvykla na koncepci "interview" (doslova mi vadila, ke konci jsem otázky ani nečetla) - jako deník nebo povídky by mě to autorovo svěřování potěšilo víc. Občas jsem si při čtení vzpomněla na jednoho českého spisovatele, který také ... ale ne, tak ufňukané to zas nebylo (a sprosté ani trochu). Ale manželská krize je tu vystižená trefně.

Kniha na mne silně zapůsobila a hodnotím vysoce! Je nesmírně těžké otevřít své myšlenky a nitro, dát svůj životní příběh, svou rodinu, své prohry a selhání na pospas komukoliv. Jenže někdy je to i uzdravující a někdy má spisovatel takové puzení, že se k tomu odhodlá přes všechny rizika. Chce to každopádně velkou odvahu, jít takto s kůží na trh! Kniha mne obohatila, dojímala a někdy i štvala. Prostě skvělá! „Důvěrně si popovídat s blízkým člověkem je podle mě jedno z největších potěšení, které život skýtá. Ale k tomu, aby se takový rozhovor udál, je potřeba partner, který je vnímavý a zároveň se sám umí svěřit. Který usiluje o upřímnost, ale přitom nezraňuje. Který je nepředvídatelný, a přitom vás neohrožuje. A samozřejmě je potřeba čas. Čas na to, aby se oba mohli dostat do hloubky. A je potřeba místo. Kde se tohle všechno může odehrát. Zkrátka je to zázrak, že se to vůbec někdy povede, byť jen občas……. Měl jsem v životě celkem tři dobré kamarády. Zbývá mi jeden. A zanedlouho i on – asi – A pak co? Kam půjdu se svými tajemstvími? Komu budu vyprávět, že už čtrnáct dní nespím doma, a že když se po telefonu s Diklou domlouváme na praktických záležitostech, její hlas je studenější než jeruzalémská zima? S kým budu sám sebou? Dá se žít bez přátel?" „V poslední době se vůbec nehádáme. Možná proto, že v jádru každé hádky je naděje, že se něco změní.“ „Myslím, že jsem přišla na to, jak to s těmi rodinnými dovolenými je, v čem to vězí. Člověk nesmí čekat, že si to bude neustále užívat, jde o to sesbírat ty hezké, dobré chvíle.“ “Děti jsem v tomhle rozhovoru zatím sotva zmínil ,i když ve skutečnosti jsou můj celý svět. A já mezi nimi běhám jako číšník roznášející lásku. Můj osud je v jejich rukou. Moje štěstí drží ve svých dlaních…“ „Rozdíl mezi nepatrnou nadějí a žádnou nadějí je nezměrný.“