Polibek Maintré

Závěrečná část fantasy tetralogie je plná zvratů, a to jak dějových, tak emočních. A Isarell, ačkoli ji to trhá na kusy, konečně pochopí, že je jen využívanou loutkou. Ona je však zároveň mocnou zbraní, jen to v sobě musí umět probudit. Chce mi parafrázovat Červeného trpaslíka - "všichni jsou mrtvi, Dave", ale naštěstí není tomu tak. Avšak ten konec sice znamená velkou změnu, jenže, jak vzápětí zjistíme, lidé (ani jiné rasy) se nemění... Moc se mi líbila dějová linka, v níž hlavní roli s Isarell hrál jeden z nejmocnějších Původních princ Azrael. Ovšem obávám se, že to není ani tak, že bych toužila po romantickém intermezzu, jako spíš, že se mi zamlouvá temná strana síly. :-))) Autorka stvořila svébytný a patřičně krutý svět, jehož návštěvu mohu doporučit!

Finále, které kouše až do poslední stránky! Poslední tanec zlaté grai. Tahle recenze je o mých emocích, ne o faktech a spoilerech... Díl: 4 závěrečný Žánr: epické fantasy Nakladatelství: Host (2026) Tropes: stará magie, osud a předurčení, found family, politika, ženská divokost, síla přírody, war and sacrifice Moji milí a drazí, MÁM DEPRESI. Opravdovou čtenářskou depresi. Protože je konec. Poslední stránka dočtena, poslední tajemství odhaleno a já teď jen sedím, zírám do prázdna a přemýšlím, co si počít se životem bez Zlaté grai. 'Polibek Maintré' totiž není jen závěrem jedné fantasy série. Je to loučení se světem, který byl syrový, magický, nebezpečný a nádherně divoký. A bolí to. Protože dobré série nekončí jen příběhem - nechají po sobě prázdno. A přesně to teď cítím. Kristi dokázala vytvořit epické finále, které má všechno: emoce, napětí, bolest, plnou náruč plot twistů, velkolepost i momenty, kdy jsem potřebovala knihu zavřít a jen rozdýchávat, co se právě stalo. Chef's kiss . A přestože jsem chtěla vědět, jak to celé dopadne, záměrně jsem se snažila zpomalit. Ale pak kolem mě prosvištělo posledních sto stran rychleji než Arachné Isarell tunelem hladová žíla. Isarell už toho zažila příliš mnoho. Tolik bolesti, oběti, ztrát a bojů, že poprvé neprahne po vítězství ani po další cestě vpřed. Chce jen klid. A právě to je na tom možná to nejsmutnější. Celou dobu si Isarell myslela, že je na všechno sama. A o to silnější je moment, kdy zjistí, že sama vlastně nikdy nebyla. Nakonec jsou při ní všichni, které během své cesty spojila. Vše dopadlo, jak mělo - máme tu bittersweet ending. Po poslední stránce mě zaplavil sentiment a klid. Každý sehrál předurčenou roli na šachovnici nebeské Galaronne. Kristínko, DĚKUJU!!!