Zásadní studie kanadské literární teoretičky Lindy Hutcheonové vyšla poprvé v roce 1988 a ve svém popisu fenoménu postmodernismu, zaměřeném zejména na oblast historiografické metafikce, navázala na již existující teorie zabývající se postmoderní architekturou. Postmodernismus v ní neobhajuje ani nezesměšňuje, ale pokouší se vytvořit takový model postmoderní kultury, jenž by dokázal zachytit její sebereflexivní a parodické rysy doprovázené snahou o ukotvení v historickém světě, a to v situaci, která nepředstavuje konec kultury jako takové, ale její zpochybnění a nahlodání zevnitř.