Podzimní boogie woogie

Toto snad musí bavit každého, už jen proto, jak svižně a hlavně vtipně je příběh napsaný. Přiznávám, že jsem původně sáhla po knize jen kvůli umístění do Brna. Baví mě totiž děj zasazený do známých míst. Zároveň musím ale říct, že i kdyby se další autorova kniha odehrávala na druhé polokouli, přečtu ji teď už taky. Vtipně napsané detektivky mám moc ráda a jsem nadšená, když nějakou objevím. Podzimní boogie-woogie potvrzuje, že když je detektivka dobře napsaná, nemusí v ní být mrtvola ani téct krev, jako námět postačí i krádež obrazu. Jedna ze dvou dějových linek tady vede i mezi československé legionáře v Rusku za první světové války. Možná je něco malinko přehnané, ale já jsem tady neřešila reálnost, sem sedlo všechno přesně tak, jak je to napsané. Četbu jsem si užila, pobavila se, za mě je to skvělé. Doporučuji a už se moc těším na další knihu Jana Švancary.

Svižně a s nadhledem napsaná detektivka z Brna o ukradeném obrazu. Četla se mi tak dobře, že jsem si až ke konci uvědomila, jak je to vlastně jednoduchý příběh. Dost to celé zachraňují legionářské historické vsuvky, ale pro příště by bylo dobré přidat nějaké dějové odbočky a zákruty.

Skvělé čtení, můžu a chci doporučit. Originální detektivka od které člověk odchází jen nerad (nemusí, u neukecaných stotřiceti stránek textu se moc nenalítáte), - je usazená v Brně, kde žiju. To se mi líbilo taky. Detektiv sympaťák není superman a nesnaží se tak tvářit. Pravda, rád si naleje, ale co se depresí týká, nesahá hromadně decimovaným severským (nejen) kriminalistům ani po kotníky. :) Ocenila jsem příjemně plynulou "neprvotinovou" úroveň psaní, která neškobrtá o potenciální past spousty vtipných slovních hříček, jež naopak přirozeně prolínají i - zejména ke konci - řádně dramatickými situacemi. Zavděčily se mi zajímavé postavy, které autor bez rozdílu udržel v lajnách domácího hřiště. A ohlídaná romantická linka, kvůli níž se knížka "nečervená". Můj velký obdiv patří skvěle zpracovanému nápadu s kurzívou psanými vkládanými kapitolami o československých legionářích. Nejen, že jsou nedílnou součástí případu; přečtete-li si je na závěr samostatně, v kostce vypoví o tématu právě tolik, aby to člověka ponoukalo dozvídat se víc. To mám ráda. (Protože... - svého dědy už se nezeptám. Umřel, když jsem byla ještě prcek. A když mě naši asi ve druhé třídě našli, jak se usilovně snažím luštit blechy zápisků na vetchém čtverečkovaném papíře jeho polorozpadlého ohmataného deníku a málem je trefil šlak, protože ani ten nejlaskavější člověk, kterým můj dědeček byl, jistě nepopisoval žádnou selanku, zaměnili legionářskou anabázi za věku úměrnější méně dramatické vzpomínky mé maminky na dětství v Užhorodě, kde dědeček po návratu "nikam" křísil trosky svého civilního života založením vytoužené rodiny s novou ženou, mou babičkou; sbírání malin do kýble za přítomnosti medvěda například :), a podobné. Můj zájem o legionáře na čas zapadl, a když jsem pak za moc let pátrala v pozůstalosti po našich, už jsem deník, želbohu, nenašla...) Moc se těším na avizované pokračování série; pohlídám si na Pointě předprodej.