Podmínka

Po čase jsem se zas podíval do období Napoleonských válek, tentokrát na hřbetech koní polské kavalerie. Spíš by se dalo říci, do hlav kavaleristů a mistrně popsaných (skvěle vykreslené charaktery postav) . Styl jaký autor zvolil, musel být ohromně pracný a z knihy činí opravdové dílo. Chvíli mi trvalo než jsem si na ten styl zvykl, ale pak je děj pořád zajímavý a nabírá na spádu, že vlastně nemá hluchých míst.

Po velmi ženském čtení jsem si rovnou dala bez debat mužské čtení - z napoleonského tažení na Moskvu. Ale ono to ani tak o hrůze samotné války nebylo (byť hrůz bylo nepočítaně). Vše začíná vyhlášeným duelem mezi dvěma zcela odlišnými příslušníky Velké armády: na jedné straně kapitánem, litevským aristokratem, příslušníkem jezdectva, lehké kavalérie (švališérem) a na straně druhé poručíkem, rusínskou nickou, synem popa, kurýrem vrchního štábu. K pravému duelu nedošlo, ale duel mezi těmi dvěma, mezi jejich názory na svět i sebe sama, zejména v okamžiku dezerce a následného útěku hrozivě rozlehlým mrazivým Ruskem zpod Moskvy směrem na Litvu, se rozehrával v každém okamžiku, často s překvapivým rozuzlením (hrabě se nezapřel - ve vznešenosti, která měla stále tendenci nabývat vrchu nad pragmatičnosti a nutností přežít). Vynikající psychologie, na pozadí utrpení a boje všemi prostředky proti vysílení, hladu a zimě (na pozadí připomenuta mnohá jiná napoleonská evropská tažení). Konec mne už zas tak neoslovil - nositel národní legendy. Střídmá délka, výborný jazyk, čtivé, napínavé i k zamyšlení. Něco o válce a vojácích tělem a duší (přehnané?, možná ani ne): "Lamontovým světem byly, jak známo, války. Věk a zkušenosti mu sice napovídaly, že kromě válek existují ještě jiné projevy lidské existence, že léta válek rozdělují jalová léta míru, že války mají své protivníky i mezi ctnostnými, byť nebezpečně bloudícími lidmi, leč v jeho dlouhém životě se nestalo nic, co by jej přinutilo přehodnotit prvenství, které přisuzoval moci, násilí a krajnosti. Odvahu a čest vnímal jako absolutní, neobtěžkával Boží ramena břemenem, které by mohlo přesáhnout Boží možnosti, i kdyby jen z toho důvodu, že znal vlastní. Jeho možnosti jsou značné, ale byla by nadsázka, kdyby trval na tom, že jsou neomezené. Generálovy modlitby proto nebyly prosbami, pouze připomínkou, že se vzájemných závazků on, voják, zbavil svědomitěji. Čím byl starší, tím silnější v něm bylo převědčení, že udělal více pro Boha než Bůh pro něj, že Bůh je jeho dlužníkem, na což ve všech svých nesčetných činnostech neráčí pamatovat. Generálovy pokorné prosby tedy nikdy pokorné nebyly a v suchopárných vzýváních Boha vždy tkvěla stopa hrozby. S Lamontem je třeba být zadobře - tak znělo jeho krédo." "Ve válce se stává všechno, především smrt. Ta je výsledkem chyby. Matkou chyby bývá únava, únava se připisuje lidské nedokonalosti. Na nedokonalost je každý krátký." A něco všeobecně platného: "V každém dřímá pitomec. Fabulátor, mýtoman, snílek a pitomec: Vtip je v tom, jak rychle se člověk vrátí k tomu, co je možné a pravděpodobné."