Kniha nemá moc velký děj, je to spíše sonda do psychologie postav. Do myšlenek hlavní hrdinky Tey. Její minulost, dětství a ji to formuje pak v dalších vztazích. K manželovi, ke svým dětem, je svému okolí. Je to místy i dost depresivní. Myslím si, že ale v hodně místech člověk pozná sebe nebo někoho ze svých známých. Chyby, které děláme ať už vědomě nebo ne. Tomáš nevědomky kopíruje chování svého otce ke své manželce, přestože u něj to vždy nesnášel. A nesnášel i to, že si to máma nechá líbit. Líbila se mi i ta část, kdy popisovala práci doktorů. Při záchraně života, při každodenních operací, frustraci, že někdy se nepovede člověka zachránit, ať se dělá, co se dělá, tak věřím, že „upustit páru“ je někdy jediná možnost. Že je pak třeba zlý na své blízké… Líbilo se mi, že se snažila přijít na to, co by s tím měla dělat. Je úplně jasný, že první zamilovanost a vášeň, kdy chceme z druhého strhat věci třeba na veřejnosti 10 let nevydrží. Skvělá sonda do dlouhodobého vztahu. Přestože se milují, je potřeba dodat vztahu šťávu. Kniha se mi četla rychle a říkala jsem si, jak to Tea vyřeší. Poslední kus knihy, cca 40 stran mě ale trochu zklamalo. Moc myšlenek? Moc sebekritiky? Nevím, nějak to přešlo v takovou hmotu. Kdo má rád knihy k zamyšlení, určitě bude spokojený.

Veronika Vieweghová napsala román o nalezení cesty zpátky k sobě s názvem Pod maskou stín. Tea a Tomáš jsou manželé a rodiče. Tomáš je kardiochirurg a Tea žena v domácnosti, která se stará, aby vše šlapalo jako na drátkách a byla celá rodina spokojená. Pro okolí jsou dokonalou rodinou, která má vše. Ale je tomu opravdu tak? Samozřejmě, že není. Je to pozlátko, které se postupně odchlipuje a odhaluje se jádro plné problémů. Tea je nespokojená, uštvaná, manžel unavený a rodina se začíná vzájemně odcizovat. Dozvídáme se co vše Tee vadí a proč se cítí být nespokojená. Příběh vás do děje okamžitě vtáhne. Je velice čtivý a svými sympatiemi se chvíli přikláníte k Tomášovi, chvíli k Tee, ale nějak nevíte co si o této rodině myslet. Jenže to po několika desítkách stran končí a následuje, jak já říkám vymývání mozku a to hlavně čtenářovo. Řeči o skryté bohyni, tkadleně osudů a tvořitelce světů mě opravu nebavily. Tea spolupracovala s psycholožkou, ale mně se ta sezení vůbec nelíbila. Dobraly se k závěrům, že vlastně za všechno špatné může i nespokojenost ve školce, kdy se na Teu špatně podívala paní učitelka a že všechny tyto křivdy si bereme do dospělosti a můžou za naše problémy. Já s tímto nesouhlasím a proto jsem měla s knihou asi takový problém. Tomáš to podle mě vyřešil podstatně lépe a to jedním rozhovorem s kamarádem u piva a bylo to. Nemusel odhalovat své skryté bohyně a tvořitele světů. Tea se prostě snažila najít cestu sama k sobě, ale pro mě byla tato forma podání nešťastná. Z čeho jsem však měla velikou radost, to byly ilustrace, které celý příběh doplňují a ty jsou opravdu velice krásné. V dnešní době a obrovské síle sociálních sítí je určitě spousty rodin, které žijí to své pozlátko a ukazují lidem okolo jen to úžasné a dokonalé. Uvnitř ale řeší problémy, starosti a je jen na nás čemu všemu budeme věřit ...