Perunova krev II.

"Žádná vize budoucnosti není definitivní. Vždycky se můžeš rozhodnout jinak, vždy můžeš přestřihnout předivo osudu, nebo se naopak rozhodnout osud přechytračit a vydat se úplně jinou cestou." Kotleta a jeho hrdina pokračujú v boji proti slovanským bohom. Hrdina prežíva zradu z prvej časti a je odhodlaný pomstiť sa. Nechýba krv, sex a humor, ako je to už známe u každej Kotletovej knihy, za čo som vďačný, pretože keď si chce človek prečítať niečo ľahšie a zábavnè, Kyša je správna voľba.

Tak jsem konečně narazil. Jak mám romány Františka Kotlety vesměs rád, protože si u nich vždy perfektně odpočinu, u druhé části Perunovy krve jsem poprvé začal nespokojeně mrmlat nad průhlednou koncepcí, jež kromě zbytečných odboček neoplývá ničím jiným, než prvoplánovou zápletkou v duchu „jdu a všechny pobiju“. Navíc hrdina opakovaně sděluje čtenáři své plány, aby je vzápětí do puntíku uskutečňoval, přičemž jedinou komplikací je velikost komparzu potřebná k zabití. Vývoj událostí tak postrádá jakékoliv překvapení, neboť je dopředu prozrazován. Takže zatímco u první knihy jsem neměl nejmenšího tucha, co se bude odehrávat v další kapitole, tady bych dějem prošel namísto hrdiny i se zavřenýma očima. Alespoň že vtip i nadsázka zůstali nadále v komfortní úrovni a ústřední motiv se Slovanskými bohy neomrzel ani napodruhé. Nadto jsem se zamiloval do „Nejsem ňamka“, kterážto by si klidně zasloužila vlastní dobrodružství. A možná by to byla po všech těch akčních bohatýrech příjemná změna.