Penziopolis

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo.
Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti. Když se baráky kolem řeky proměnily během jediného roku v troudnou suť, zmizeli potkani spolu s nimi. Rychlost, s níž se ztratili, překvapila každého. Jako kluci jsme rozvaliny prolézali, ale nevzpomínám si, že bychom nějakého spatřili. Zato jsme mezi obnaženými, popraskanými stěnami, stále ještě ozdobenými tapetou opršených válečků a šablon, slýchali občas tiché hlasy těch, co v ulici žili a umírali. Chlupodravce Kašpara, starého trubače Kubišty, opilce Fika nebo jednonohé Otýlie Šnoblochové, vyučující v odpoledních hodinách hře na klavír. Osamocené tóny, vydolované v potu tváře dětskými prsty z dlouhé klávesnice, poletovaly nad hladinou řeky jako jiřičky chytající hmyz.