Pán prstenů: Společenstvo prstenu

Posledních několik let ve mě narůstala chuť, přečíst si znovu Pána prstenů a všechny ty další knihy ze Středozemě. Poprvé a zatím i naposled jsem to četl někdy v roce 1998. Napřed Pán prstenů, pak Hobit, Silmarillion a nakonec Nedokončené příběhy. Víc toho tenkrát nebylo. Letos začali dávat v televizi Prsteny moci. Jejich hodnocení sice není nejlepší, fanoušci Tolkiena to drsně stírají, ale ve mě to jenom posílilo touhu přečíst si znova Silmarillion. No a když jsem si na Světě knihy prohlédl kousky, které ještě nemám - Pád Gondolinu a Pád Númenoru, tak jsem se rozhodl, že je čas. Společenstvo prstenu od Petera Jacksona jsem viděl asi stokrát. Ten film, a vůbec celá série, je nadčasový. Nejen díky Tolkienově předloze, ale i díky Jacksonovi a jeho týmu. Teď, když jsem znovu dočetl Společenstvo prstenu, opět oceňuji, jak moc se Jackson držel předlohy. Jasně, je tam pár odchylek a není tam Tom Bombadil, ale to ve výsledku moc nevadí. Více mi vadí něco jiného a doteď jsem to neuměl moc pojmenovat, protože jsem za těch 28 let zapomněl na detaily z knihy. Elijah Wood je dobrý Frodo, ale je tak nějak depresivní. Až moc zlomený prstenem. V knize to je statečný Hobit, který nemá problém jako první zvednou svůj mečík, zařvat “Za Kraj” a vyrazit proti skřetům. Knižní Frodo mě baví víc. Možná se divíte, že po dočtení knihy tolik řeším film, ale je nemožné během čtení nesrovnávat. Při čtení okamžitě naskakují obrazy z filmu a literární postavy mají pevně dané tváře filmových herců. Hlavně ze začátku. Potom začne převládat Tolkienovo vyprávění a tváře nahradí skvěle prohlubované charaktery. Na konci knihy jsem už hlavní hrdiny viděl jen skrze jejich charaktery, než jejich vizuální ztvárnění. Dává to trošku smysl? Druhá věc, která mě při tomto opakovaném čtení překvapila, je tempo vyprávění. Některé knihy jsou rozvláčné. Dlouze popisují prostředí a přírodu, a když dojde na akci, tak se nimrají v každém detailu, v každé hrdinově piruetě a půlotočce (ahoj Geralte). Tady ne. Vyprávění je vlastně poměrně strohé. Například útok vlků a jeho odražení se odehraje ve dvou krátkých odstavcích. A přesto si jej užijete. Suma sumárum, přestože jsem to už četl, filmy jsem viděl snad stokrát, a děj znám nazpaměť, tak jsem si to užil. Jo a zapomněl jsem zmínit, že když jsem četl písničky v textu, tak mi v hlavě zněla harmonika Jima Čerta. Která jiná kniha vám dá takto komplexní zážitek?