Oslava života koncentrovaná do léta roku 1928 v americkém maloměstě. Poetické střípky tehdejšího dění, fantazie, zvyky, proměny společnosti, ale také obavy či konec života. To vše především klukovským pohledem, nejen pro nostalgiky vzpomínající na dětská léta. Nejde o nějaký celistvý příběh, kniha nemá klasický děj. Ze čtení jsem měl především pocit nekonečného televizního seriálu (dobrého a odpočinkového), kde se sice prolínají postavy a jejich příběhy, když ale vynecháte pár dílů (stránek), nic strašného se nestane. Odlehčené vzpomínky na sběr lesních plodů tak může střídat dětská filozofie nad stářím, různorodé rodinné i sousedské trable, skoro fantastický vývoj stroje na štěstí, nebo hororová pasáž z místní rokle... CITACE: Na světě je pět miliard stromů. Někde jsem to četl. Pod každým stromem je stín, nemám pravdu? A víš, jak vzniká noc? Já ti to povím: to vylezou stíny zpod těch pěti miliard stromů! Jen si to představ! Plnej vzduch stínů, trochu jako by kalily vodu. Kdybysme přišli na nějakej způsob, jak těch zatracenejch pět miliard stínů udrželi pod stromama, mohli bysme zůstat vzhůru až do půlnoci! Poznámka: Nevěřte anotaci. Mluví o jedné postavě, jejích zážitcích a jednom postrachu. Skoro, jako by kniha někde začínala a někde končila. Omezena je ale pouze začátkem a koncem léta, postav je víc a Samotáři je věnována jen velmi malá část knihy, která i tak nechává velký prostor pro představivost a fantazii. CITACE: "Tome, řekni mi to na rovinu." "Co ti mám říct na rovinu?" "Kam se poděly šťastný konce?" "V sobotu v biografu je mají." "Jasně, ale v životě?" "Dougu, já vím akorát, že když si jdu večer lehnout, tak je mi fajn. A to mi připadá jako šťastnej konec jednou denně. Ráno pak třeba vstanu a všechno se pokazí. Ale stačí, abych si pamatoval, že až večer půjdu spát a lehnu si do postele, všechno bude v pohodě."

Až jsem se bála dýchat, jak se mi ta páně Bradburyho poetika zatínala do myšlenek...