Opraváři času: Tajná organizace

Přiznávám se bez mučení, že dvojka mě už tolik nenadchla, možná kvůli tomu, že autorka se již tolik nedržela toho, co bylo, ale toho, co by mohlo být. Osobně nevnímám prvního českého prezidenta za až takovou personu, stejně jako nevidím ve fotovoltaice záchranu světa, takže ani vzdělávání dětského čtenáře v tomto směru mi nesedlo. Vedlejší postavy v podobě Kenyho a Stýva vyzněly trochu do ztracena a konec dává tušit, že druhý díl bude překlenovacím můstkem k pokračování, na které jsem navzdory svému frfňání přece jen zvědavá. Opět kvituji závěrečnou šifru, byť mi chvíli dělalo problém číslování znaků, tj. že jsou zahrnuta i interpunkční znaménka. Pro mladší čtenáře bych dala víc indicií k luštění. Hnidopišsky jsem se též zarazila nad tím, že by se v roce 1903 z pavlače ozýval zvuk gramofonu (s. 118). Rakouská gramofonová společnost vznikla v roce 1909, nejsem si jistá, zda té doby Berliner produkoval i u nás. To spíš někdo bohatý mohl poslouchat Edisonův fonograf, ale první české snímky komerční výroby se na fonoválečcích (zn. Edison, Columbia a tuzemské Čechie) začaly objevovat až kolem roku 1904.

Ačkoliv se jedná o knihu, která má úplně jinou cílovou věkovou kategorii než jsem já, moc jsem si ji stejně jako první díl užila a mohu ji jen a jen doporučit. Moc se mi líbí propojení historických událostí, které malému čtenáři nenásilnou formou ukáží střípky z našich dějin. Za to má autorka velkou pochvalu a i celkově za to, jak celý příběh postavila.